Starší články


Prosím vás

1. 2. 2018

Máme za sebou prezidentské volby, které dopadly tak, že mnoho mých přátel publikovalo na Facebooku příspěvky o tom, kam emigrují, s kým vším přerušují kontakt a vůbec jak lámou nad tímto národem hůl. Zároveň se ale začaly objevovat různé nadšené výkřiky a výzvy k tomu, abychom se nesnížili na úroveň protivníka (který nejenže soupeři nedokázal pogratulovat, ale hned v prvním okamžiku stihl pozurážet kde koho), ale snažili se ho, resp. jeho voliče, pochopit, přiblížit se jim, překonat tu propast mezi dvěma skupinami svého národa, které tu evidentně existují. Zaznamenala jsem několik prohlášení, že lidé budou podporovat tu či onu občanskou iniciativu, neziskovku podporující české chudé nebo podpoří médium, které prokazatelně nešíří fake news. 

Otázka je, které z těchto aktivit opravdu mohou působit preventivně - o prevenci jde teď, myslím, především. Dospělí lidé, kteří teď přijímají s lehkostí názory dezinformačních serverů, kteří teď snadno naletí na razantní hesla, aniž by přemýšleli o tom, co v praxi (ne)znamenají, protože mají pocit, že je ohroženo jejich bezpečí nebo pohodlí, ti už se asi nezmění. Můžete stokrát poukázat na to, že ten či onen autor přece neuvádí žádné zdroje, nebo že ani nevíme, kdo je autorem nějakého tvrzení, tito lidé ale už mají svou víru a tu argumenty nepřekonáme. 

Takže jsem moc ráda, že jsem v některých příspěvcích na Facebooku i jinde zaznamenala i tu myšlenku, že jediným opravdu účinným preventivním nástrojem může být kvalitní vzdělání (jak dokazovaly i různé povolební mapy rozložení voličů podle dosaženého vzdělání). Každému z nás je jasné, s jakými nedostatky se náš vzdělávací systém potýká, že to je oblast státem dlouhodobě opomíjená, která má k dokonalosti daleko. 

Přesto jsem opravdu přesvědčena, že už dnes učitelé v rámci svých možností a sil dělají (ve většině případů) to, co asi v dnešní době od škol očekáváme - snaží se u svých žáků rozvíjet kritické myšlení, resp. kritickou gramotnost, snaží se klást ve výuce důraz nejen na vědomosti, ale také dovednosti, hledají všemožné cesty, jak učinit výuku demokratičtější. To všechno v podmínkách, které se bohužel často nijak zásadně neliší od doby před dvaceti lety. Zatím to stále vypadá, že na pomoc "shora" (myslím tím přístup státu ke vzdělávání) se v nejbližší době příliš spoléhat nemůžeme, nezbývá tedy, než dělat to, co je v našich silách - navzdory chabé profesní přípravě, navzdory počtu dětí ve třídách, navzdory RVP, navzdory pitomě napsaným učebnicím... A často také navzdory rodičům.

Většině z Vás, kteří čtete tyto řádky, se tomu možná nechce věřit, ale stále je dost rodičů, pro které představuje ideál výuka "tradiční", chtějí od školy jasnou informaci dobře x špatně, chtějí jasně nalinkovat, co konkrétně má dítě umět, nechtějí, aby si dítě ve škole "jen hrálo", cokoliv, co se odehrává mimo lavice a školní třídu považují za zbytečné rozptylování. Pak jsou samozřejmě také rodiče, kteří se o školu nezajímají vlastně vůbec, dítě je ve svém vzdělání odkázáno opravdu jen na prostředí školy a učitele - a jsou i v ČR oblasti, kde jsou školy složené v podstatě jen z takových žáků. Ale i v bohatších oblastech, třeba v hlavním městě, se najdou děti, které se dostanou do divadla poprvé v životě až díky škole, poprvé se svezou vlakem, navštíví knihovnu, přečtou knihu...  

A teď konečně k té mojí prosbě - pokud patříte do skupiny rodičů, kteří ocení kvalitní výuku, moderní metody, pokud jste ochotni podílet se nějak na školním životě svého dítka, neopouštějte nás, prosím. Momentálně jsme v situaci, kdy bez angažovaných rodičů už mnoha změn nedocílíme. A pokud ano, nevydržíme to, pokud po tom nebude poptávka. Aby bylo jasno, vím, že někdy to opravdu nejde jinak, než se plácnout přes kapsu a najít pro své dítě alternativu. Možná je vaše spádová škola sídlištní škola nejhoršího ražení, kde byste se báli  o zdraví svého dítěte. Možná jste se snažili se školou navázat nějaký kontakt, ale byli jste zcela ignorováni. Pak chápu, že nenecháte svou ratolest promarnit tady roky života. Možná že vaše dítě opravdu není stavěné pro fungování v kolektivu a je potřeba najít pro něj nějaký speciální výukový program, pak to jistě udělejte.

Ale možná že je ta vaše škola docela fajn, možná by bylo možné jí pomoci, aby byla ještě lepší. Jak třeba?

- Peníze (nemá smysl tvářit se, že o ně jde až v poslední řadě). Upřímně mě dráždí představa, kolik peněz jsou lidé ochotni zaplatit například školám jistého podnikatele ve vzdělávání, který vydělává mimo jiné na směřování hlavního proudu ke standardizaci výrobou testů atp., a teď se tváří, jak pozvedá české školství... představte si, že by stejné peníze doputovaly přímo pro potřeby výuky v běžné třídě běžné školy, kam by tyto děti chodily... Peněžní pomoc může mít samozřejmě nejrůznější podobu a vždycky je lepší, když je konkrétně zacílena. Při ZŠ Kunratice například funguje spolek rodičů Patron, který se podílí na financování párové výuky (asistent či druhý učitel ve třídě), což je opatření, které může mít opravdu velký dopad na kvalitu a podobu výuky. Možná jste slyšeli o zajímavém kurzu, který by mohla paní učitelka absolvovat. Nebo o nějakém slyšela ona, ale škola momentálně nemá prostředky, aby ho uhradila. Můžete možná škole nabídnout svou pomoc v téhle oblasti.

- Čas. Jak jsem psala před časem, v běžných třicetihlavých třídách může být problematické dělat některé smysluplné věci prostě proto, že to je technicky nebo i bezpečnostně velmi náročné. Pokud ale třeba máte pohyblivou pracovní dobu, pracujete na částečný úvazek, jste na rodičovské dovolené... zkuste nabídnout paní učitelce svůj čas. Zkuste být hodně konkrétní. Možná byste rádi, aby děti chodily se školou do nedalekého lesa, navrhněte to tedy s tím, že jste k dispozici vždy ve středu od osmi do jedenácti. Myslím, že to má větší šanci na úspěch než "kdybyste někdy potřebovala... dejte vědět". Třeba by se vaše pomoc hodila i ve třídě - víte, kolik času a energie věnuje paní učitelka u třiceti prvňáčků na přípravu k nějaké činnosti (hledání pomůcek, ořezávání tužek, utírání rozlité vody...) a kolik zbude na činnosti samotné? :-) 

- Dovednosti. Určitě umíte něco, co paní učitelka neumí ani trochu. Pracovat se dřevem. Šít. Programovat. Rozumíte kamenům, fyzice, divadlu. Zkuste nabídnout konkrétní program a své služby. Můžete se hodně podílet na tom, že svět školní a reálný se budou více prolínat. 

- Exkurze. Každý z vás pracuje na nějakém zajímavém místě, zkuste tam třídu pozvat.

- Spojte se s ostatními rodiči. Vím, že tohle může být dvojsečné, protože se třeba zrovna spojíte ve věci, se kterou učitel nebude zásadně souhlasit a vaše spojenectví bude vnímat jako nátlak. Ale třeba ne - jsou veřejné základní školy, kde upustili od známkování (a rádi) poté, co tento krok podpořilo dostatečné množství rodičů. 

Můžete taky založit něco jako "spolek rodičů a přátel školy", který může například pořádat různé akce, pokud se vám líbí myšlenka, že škola nemá být pouze místem výuky, ale  má také podporovat komunitní život. Pořádejte trhy, drakiádu, rodičovské kavárny...


Určitě nechci, aby to vypadalo, že si myslím, že rodiče mají být hlavními tahouny změn v našem školství, my, učitelé, máme spoustu práce, kterou za nás nikdo udělat nemůže, je spousta změn, o které se musíme postarat sami, resp. musejí je prosazovat ředitelé škol. Poptávka rodičů je ale důležitá. A když není, můžeme se snadno dostat do situace, kdy vlastně není žádná síla, která by potřebné změny prosazovala, ono totiž snažit se o změny a ještě k tomu narážet na odpor "klienta" je značně demotivující a nedá se to dlouho vydržet. Když s námi zůstanou jen rodiče, kteří si myslí, že máme ve škole po dětech hlavně pořádně "šlapat", že si nemáme pořád "hrát", ale pořádně se učit, bude prosazování změn opravdu náročné a hodně pomalé.

Možná už jste zkusili se svou "normální" školou nějaký kontakt navázat, možná jste už udělali zkušenost s paní učitelkou, která odmítla přijmout, že žijeme v 21. století. Naprosto vám rozumím, když v tom případě hledáte pro svoje dítko místo, kde nebude svým časem úplně mrhat. Zároveň bych ale ráda řekla, že je potřeba si uvědomit, že pokud svěřujeme své děti do jakékoliv formy kolektivní výchovy, vždycky je to tak trochu kompromis, myslím, že úplný ideál nenajdeme nikde, stoprocentní spokojenost nám nezaručí to, že škola je Waldorfská, Montessori nebo lesní (ostatně ke kompromisům jako rodiče musíme dojít i v případě, že svěřujeme dítka babičkám nebo je pustíme hrát si k sousedům :-) Pokud je naším cílem ideál, nezbude nám, než se postarat o výchovu a vzdělání svého dítěte samostatně. 


A ještě jedna poznámka na závěr, trošku z jiného soudku: myslím, že jedním z velkých dluhů, které máme vůči žákům, a jehož odstranění by mohlo pomoci změnit výsledek nějakých dalších voleb, je naprostý nedostatek multikulturní výchovy ve školách, téma soužití s jinými lidmi se objevuje sporadicky a velmi "školně". V ČR je spousta dětí (nejen dětí), které nikdy nebyly reálně v kontaktu s jinou kulturou, cestování, jedna z našich velkých revolučních výher, se jich absolutně netýká. Přesto my, kteří jsme měli možnost poznat blíž cizí kultury a hlavně najít si v nich přátele, asi cítíme, jak moc nás tyto zkušenosti ovlivnily, a že právě díky nim jsme více imunní vůči slepému strachu. Možná by bylo dobré, kdyby v budoucnu naše školství (a náš stát) dokázal myslet i na to a umožnil opravdu všem dětem tenhle živý kontakt s něčím cizím a neznámým... 


Knížky naše nejmilejší

28. 1. 2018

Dneska přináším pár tipů na knížky, které jsou stálicemi v naší domácí knihovně, některé z nich baví děti už zhruba ve věku dvou let. Zároveň jsou ale všechny z nich využitelné pro společné čtení s dětmi i na prvním stupni, od první do třetí třídy určitě. Všimla jsem si, že paní učitelky někdy nevědí, po jaké knížce sáhnout, tak nějak cítí, že Honzíkova cesta už dnes není to pravé ořechové, když ale samy nemají malé děti, chybí najednou přístup k aktuální dětské literatuře. Protože moje děti jsou naopak předškolního věku, nemám zase úplně v merku kvalitní knížky pro pokročilejší čtenáře kolem deseti let. Pokud máte poblíž školy kvalitní zásobenou knihovnu, můžete se poradit tam, já jsem si o prázdninách vyhradila vždycky den dva, kdy jsem obcházela různá knihkupectví (ideálně taková, kde jsou i čtenářské koutky) a sestavovala jsem pro svoje žáky seznam knížek (tipů na knížky :-) z těch nejnovějších. O tyhle tipy se třebas podělím zase příště.

Dnešní knížky jsou ale ty, které se drží u nás doma na špičce už pár let, s většinou z nich ale můžete do školy připravit pro své žáky celou čtenářskou lekci.

Třicet je prostě moc

10. 12. 2017

Odborné informace o tom, jak moc souvisí počet dětí ve třídě s kvalitou výuky  a se vzdělávacími výsledky žáků, se různí. Ona totiž pedagogika není žádná exaktní věda, kde můžete všechno změřit a spočítat. Co má větší vliv? Počet dětí ve třídě? Kvalita vzdělání a zkušenosti učitele? Učitelovo nadšení? Složení celé třídy? Vedení školy? Zapojení rodičů? Důležité jsou všechny tyto a mnoho dalších faktorů. Různé zdroje ale uvádějí, že z malé třídy (tzn. rozhodně pod dvacet dětí) žáci mají hodně užitku, zejména na prvním stupni. A je to něco, co vám potvrdí každý učitel - každé dítě nad dvacet je znát. A když se podíváme na všechny možné alternativní školy - Montessori, lesní školy nebo i školu pedagogického podnikatele - všechny mají jedno společné: malý počet dětí ve skupině, respektive vyšší počet dospělých na skupinu dětí. To se to pak pracuje individuálně a s respektem :-)

Jedna věc jsou akademické výsledky žáků, které můžou být dobré i v klasicky velké třídě, druhá věc je ale všechno ostatní - atmosféra ve třídě, možnosti komunikace učitele s dětmi, činnosti, které učitel s dětmi zvládne dělat. Protože sleduji docela čile různé iniciativy, které jsou vyhraněné proti klasickému školskému systému, nemůžu se ubránit dojmu, že spousta toho, co je tomuto systému vytýkáno, by se dalo výrazně změnit až ve chvíli, kdy se změní právě tenhle jeden zásadní faktor - nebude jeden jediný učitel mít "na krku" den po dni třicet dětí. Dokud tomu tak bude, budeme potřebovat mít školní život svázaný poměrně striktními pravidly. Většina učitelů bude mít ve třídě nějaké unikající děti, které by potřebovaly daleko více dopomoci, pozornosti, času... ale nemyslím si, že se někdy dostaneme do situace, kdy bude většina učitelů schopná pracovat se všemi těmito dětmi adekvátně (jak se mají rozkrájet třeba na pět různých částí?). Nebudeme mít zdravější děti, které by trávily větší část dnů venku - jakmile je ve třídě více než dvacet pět dětí, jeden učitel s nimi ani sám ven jít nesmí (i kdyby náhodou byl takový blázen a chtěl se vystavovat takovému riziku). Dokud budeme mít až třicet dětí ve třídě, nezvládneme jim předávat o moc větší zodpovědnost za jejich vlastní učení a většina z nás nedokáže svým žákům dát více svobody. 

Jak to zařídit? Netuším. Většinou se opakuje: peníze, peníze, peníze. Přidat učitelům, aby toto povolání chtělo dělat víc lidí, pak si budeme moci dovolit i snižování počtu dětí ve třídě. Jsem ale docela přesvědčena o tom, že tyhle šílené počty dětí ve třídách jsou jedním z důvodů, proč někteří učitelé se svou prací po pár letech končí - protože to prostě vyžaduje velké kompromisy a nemůžete učit přesně tak, jak byste rádi (toto tvrzení je ale jen moje domněnka :-) 

Celkem jednoduché články k tématu: 

https://www.greatschools.org/gk/articles/class-size/

https://www.minnpost.com/community-voices/2009/08/class-size-matters-especially-kindergarten


Učit a ne vychovávat?

12. 11. 2017

Učitel má děti učit, to je jasné. Úkolem školy je starat se o vzdělání dětí. Jak je to ale s výchovou? Patří do učitelského působení na děti taky výchova? Poslední dobou se mi zdá, že hodně lidí (rodičů i učitelů) si myslí, že nikoliv. Výchova patří rodičům a učitel by do ní zasahovat neměl. Každý rodič má k výchově jiný přístup, co jednoho nechává v klidu, pro druhého už je zásadní problém. Někdo vyznává jasná a přísná pravidla, další svobodu a volnost. Někteří rodiče tedy za učitelem přicházejí s tím, že "vy ho to máte naučit (což taky není tak úplně pravda...), my ho vychováváme, tak se nám do toho nepleťte", to znamená: učiteli, starej se o jeho vědomosti, zodpovědnost za jeho chování ti nenáleží.

Do určité míry je to asi tak. Sama občas nesouhlasím s tím, jaká pravidla chování mají moje děti dodržovat mimo domov a jak je po nich toto dodržování vyžadováno. Nicméně jsem se rozhodla své děti někomu svěřovat a tak počítám s tím, že ten někdo bude ovlivňovat i chování mých dětí nebo že specifické prostředí (třeba 24 malých dětí v jedné místnosti) vyžaduje trošku jiné přístupy, než když jsme doma jedna ku dvěma. V krajních případech se pak samozřejmě můžu snažit o změnu.

Jak to tedy máme my, učitelé, s vychováváním Vašich dětí? Jsou případy, kdy se mu nevyhneme, i kdybychom nakrásně chtěli. Naším úkolem je snažit se zajistit optimální podmínky pro učení dětí a někdy se stane, že některý žák neumožňuje (různými způsoby) ostatním učit se. Typicky jde o nějaké rušivé nebo nespolupracující chování - to se pak snažíme usměrnit, tedy vychováváme. Ve většině škol (jakéhokoliv druhu) jsou nastavena pravidla chování, v různých školách různě, ale jsou. Dbáme pak na jejich dodržování, tedy vychováváme. A když Vaše dítě do naší školy chodí, předpokládáme, že ta pravidla znáte i Vy a jste ochotni je akceptovat.

A pak jsou situace, kdy bychom opravdu vychovávat nemuseli, ale rozhodneme se tak činit. Připomínáme například dětem, že mají zdravit nebo děkovat (vím, že je to něco, s čím by například příznivci N. Aldort naprosto nesouhlasili, já to ale považuji za docela základní slušnost :-) . Minulý týden jsme byli s dětmi v divadle. Mohla jsem si odpustit debatu o tom, jak a proč chodíme do divadla oblečení, rodiče přece vědí, že poslali dítě do divadla v teplákové soupravě, ale neodpustila jsem si ji. Myslím si, že škola by měla být i nositelem kultury nebo nějakých obecných hodnot (i když vím, že to je hodně tenký led, protože některá zažitá společenská pravidla pomalu přestávají platit a není tak opravdu snadné najít něco, na čem by se většina lidí shodla...). 

Na závěr? Vím, že to asi ještě uslyším za svůj učitelský život mockrát, že mám děti jen učit a ne vychovávat, nemyslím si, že je to pravda, nemyslím si, že je to vůbec možné. Velkým, převelikým úkolem učitele pak asi zůstává přesvědčit rodiče, že jsme na jedné lodi, že nám  společně jde o štěstí a úspěch dítěte - a to vychovávání nám v tom může snad pomoct.

Jak jsme se dnes měli venku

3. 11. 2017

I v letošním roce se snažím s dětmi hodně chodit ven, i když to letos máme značně ztížené, mám menší úvazek a učím i v další třídě, tím pádem ani jeden den nejsem s dětmi 4 - 5 hodin v kuse, mít na venkovní dobrodružství a objevování jen hodinu a půl je po čertech málo. Naštěstí lesy naši školu obklopují, takže alespoň krátké výpady podniknout můžeme.

Když jsme venku, nejvíc mě trápí mé chabé přírodovědné vzdělání. Je tolik otázek a já znám tak málo odpovědí! Rozhodně se neobejdu bez mobilu v kapse, alespoň některé odpovědi můžeme získat hned, dalšího pátrání se buď ujmu já, nebo děti, ale už to není v tu chvíli, na tom místě. 

Když jdeme ven, mám většinou nějaký záměr, je něco, co chci s dětmi "probrat", ale vždycky se dostane i na spoustu jiných věcí. Mnohem zajímavějších - samozřejmě :-) 

Tady bydlí had! Nebo drak? Všude je tu popel, není to vchod do pekla? Tak tohle je mÝtina! :-)
Tady bydlí had! Nebo drak? Všude je tu popel, není to vchod do pekla? Tak tohle je mÝtina! :-)

Debilní školní pravidla

15. 10. 2017

Vzpomínáte si na ně určitě taky. Možná už se jim smějete a kroutíte nad nimi hlavou, když sledujete pobyt svého dítka ve škole.

"Neběháme po třídě!"

"Sedni si s tím pitím!"

"Na zábradlí se neleze!"

"Schovej ten spinner!"

"Odlož ten klacek!"

"Neskákej z těch schodů!"

"Ve třídě ničím neházíme!"

"Nelez tam!"

A tak. Buzerace prostě, že jo. 

Dokud neručíte za zdraví i majetek třiceti, šedesáti, osmdesáti dětí.

Dokud si při lítání po třídě někdo nenarazí palec, někdo si na tom zábradlí nerozsekne obočí, někdo někomu neurazí spinnerem kus zubu, plnou lahví rozbije okno, zničí někomu oblíbenou hračku... Dokud na někoho nespadne fotbalová branka?

Všechna tahle pravidla jsou trošku debilní. A nikoho z učitelů netěší, když na jejich dodržování musí dohlížet (vážně tak trošku jako policajt). Nikdo z nás ale nechce vidět děti zraněné a nikdo nechce čelit rozzuřeným rodičům (většina z nich si totiž neřekne "no jo, děti, potřebovaly se trošku vyřádit!") nebo dostat sám sebe do ještě většího průšvihu.

Pomohlo by, kdyby jeden učitel neměl na starosti tak velikou smečku dětí. Pomohlo by, kdyby prostory ve školách byly tak velkorysé a "children-friendly", aby v nich bylo bezpečné i uvolňování dětské energie. 

Do té doby ale mějte pochopení pro ta debilní školní pravidla, myslím, že se kvůli nim z dětí nestávají nesvobodné ovce. Trošku je to otravuje, ale většinou moc dobře chápou, proč právě tahle pravidla máme :-)

Poradí poradna!

16. 9. 2017

Jen těžko byste dnes hledali třídu, ve které není alespoň jeden žák se speciálními vzdělávacími potřebami, který je v péči nějakého poradenského zařízení. Průběh péče o takového žáka vypadá zjednodušeně tak, že si učitel všimne nějakých žákových potíží, chvilku je pozoruje, vede o nich různé záznamy a snaží se najít něco, co by pomohlo potíže odstranit/ kompenzovat, teprve když to nepomáhá, odesílá žáka po domluvě s rodiči k vyšetření do PPP. Ovšem musí počítat s tím, že objednací lhůta činí i několik měsíců, takže rozhodně nejde o okamžitou pomoc nebo včasný zásah.

Dítko pak dojde s rodičem do poradny, kde podstoupí různá vyšetření, a než byste řekli švec, uteče pár týdnů a k dispozici je kompletní zpráva s mnoha doporučeními a radami, jak s žákem ve třídě pracovat, aby to pro něj bylo prospěšné. Co nám tedy moudří z poraden radí:

- individuální přístup (ano, jinak přistupujeme k dětem jako k mnohohlavé sani s jediným mozkem a srdcem.)

- střídání činností (taky si všichni představujete, že v dnešní škole děti celých 45 minut vykonávají jednu jedinou činnost, že?)

- respektování žákova tempa (My to máme ale předem přesně spočítané a nalajnované, kdo nestíhá, má automaticky za pět!)

- využívat pochvalu, nepoukazovat jen na potíže (eh...? Ne, nikdo z nás neví, co je pozitivní motivace, nikdy jsme neslyšeli pravidlo podávání zpětné vazby, které říká, že je vždy dobré nejprve něco ocenit a pak poukazovat na to, co by se dalo zlepšovat.)

- častý stimulující kontakt s vyučujícím (Tak s tím většinou u těchto dětí problém nebývá :-)

- důsledné vyžadování dodržování pravidel (zásadní otázka ale je, jak k tomu přimět i rodiče...)

- pak jsou perly typu předjímaný diktát nebo ústní zkoušení, zatímco zbytek třídy pracuje samostatně (To je jako kdy? Tohle je možná mojí neschopností, ale vážně nezažívám ve třídě chvíle, kdy bych několik minut v kuse mohla někoho zkoušet, aniž by někdo jiný ze třídy potřeboval nějakou moji pomoc... Navíc - já bych spíš ráda věděla, jak mám žákovi pomoct, aby byl třeba schopen samostatně napsat alespoň jednoduchou zprávu tak, aby měla hlavu a patu a dalo se prostě a jednoduše rozluštit, co v ní stojí. K čemu dítěti je, že umí vyjmenovaná slova vyjmenovat, když je pak neumí použít? Až bude s někým komunikovat, může se ohánět tím, že ústně to měl za jedna?)

- občas dětem taky doporučí nějaké speciální pomůcky, například pro rozvoj sluchové analýzy. Škoda je jen, že už tam nestojí, kdo a kdy se má tomuhle nácviku s dítětem věnovat.

V poradně také stanoví, jestli má žák splnit veškeré očekávané výstupy podle švp. Bohužel tohle očekávání se vztahuje i na děti, u kterých učitel zcela jasně vidí, že toho nejsou schopny, i kdyby se rozkrájely. Například žák s hraničním IQ je úplně ztracený už ve třetí třídě. Když má ale v papírech, že musí zvládat všechno... tak to prostě nezvládne.

Mohla bych pokračovat dál, ale chci jen říct, že jestli jste učitel, kterému poradna opravdu poradila, máte velké štěstí. Mně se zatím zdá, že v poradnách nemají ani tušení, jak se v dnešní škole pracuje, a možná ani nemají moc velkou představu o tom, co by mohlo pomoci tomu kterému dítěti. Stalo se vám už taky, že jste měli v rukou dvě zprávy dvou zcela rozdílných dětí, které ale vypadaly jako po použití ctr+c ctr+v ?

Prázdná škola - nohy na stole?

30. 8. 2017

Přípravný týden se nám pomalu chýlí ke konci a pokud jse taky učitelé, možná jste i vy už párkrát odpovídali na otázku "Co tam děláš, když se ještě neučí?". Jasně, určitě taky sedíte za stolem jen a pročítáte nejnovější příspěvky na Facebooku. Nebo ne?

Asi spíš ne. V přípravném týdnu dělají učitelé různé věci:

- Starají se o úklid a výzdobu třídy (téma na samostatný příspěvek - já jsem například nikdy nepochopila krásu tříd á la námořníci, piráti nebo Harry Potter, ale možná jsem na to jen málo kreativní a zručná).

- Vybírají, objednávají, třídí a vybalují výtvarné pomůcky, učebnice, sešity...

- Plánují a objednávají akce na školní rok.

- Plánují výuku na první dny nebo tvoří materiály pro celoroční využití (já jsem chystala aktualizovaná kritéria pro dílnu psaní nebo novou sadu otázek na minikonference v dílnách čtení).

- Pročítají aktuální zprávy z poraden, chystají nové individuální vzdělávací plány, setkávají se s rodiči.

- Dělají inventuru svých tříd a kabinetů.

- Ti, kteří nastupují do práce dříve než v přípravném týdnu, dělají i takové věci jako vyklízení školní půdy, skladu pomůcek atp.

- Scházejí se spolu nebo s asistenty, aby probrali podrobnosti výuky žáků s SVP.

...

Zkrátka tak nějak normálně pracují :-)

Co jsme se na Peďáku nenaučili

22. 6. 2017

Předesílám, že tenhle článek nechci v žádném případě vydávat za zcela objektivní souhrnné hodnocení pedagogické přípravy u nás. Psát o tom, že peďáky obecně jsou takové a makové, není podle mě správné, pedagogických fakult je v naší zemi mnoho, liší se od sebe navzájem a navíc na každé z nich je ještě mnoho kateder, jejichž kvalita je i v rámci jedné fakulty velmi různá. A samozřejmě i na té nejhorší katedře té nejhorší fakulty můžete narazit na výborného vyučujícího, budete-li mít štěstí. Opírám se výhradně o zkušenosti své a několika dalších vystudovaných učitelů, kteří se se mnou někdy o své zkušenosti a dojmy podělili.

Svá studia jsem absolvovala na čtyřech různých katedrách dvou různých fakult různých univerzit. Zkušenost to byla žalostná. Pokud jsem se někde něčemu naučila a měla-li bych některou z kateder doporučit, byla by to ze všech čtyř jedině KČJL na pražské Pedagogické fakultě UK - nicméně zcela jednoznačným nadšením rozhodně netrpím ani v tomto případě.

Říká se (píše se, propírá se a omílá), že na pedagogické fakulty chodí zhusta studenti, kteří tak nějak nevědí, co jiného se sebou. Možná jich tam velká část je, nemyslím si ale, že v dnešní době, kdy na vysokou školu odchází daleko větší množství studentů než kdy dřív, by pedagogické fakulty byly jediné postižené tímhle problémem. Každopádně já jsem měla veliké štěstí. Studovala jsem dvouobor, ve kterém nás bylo něco přes deset. Pokud je mi známo, udrželo se nás zatím v oboru minimálně osm - jasně, tahle čísla jsou velmi malá a jejich skutečná výpovědní hodnota je tudíž taky malá, ale chci říct, že na peďák rozhodně nechodí jen lidi, které nic jiného nenapadlo, protože to tak někdy z různých článků a prohlášení podnikatelů ve vzdělávání může vypadat.

Nicméně hned na jedné z prvních přednášek, jak si vybavuji, nás vyučující přivítal s tím, že by bylo sice zajímavé podívat se na rozebíraný text i z hlediska jeho využití při výuce, ale že my stejně učit nepůjdeme, takže se tím nebudeme zdržovat. ??? A celé bakalářské studium se neslo v podstatě v duchu otázky, jak co nejlépe připravit ty, kteří školu po bakaláři chtějí opustit, tudíž si nikdy za katedru nestoupnou. Celá pedagogická příprava je pak odsunuta na dobu co nejpozdější a její rozsah je absolutně tristní.

Takže co jsme se tam nenaučili?

- plánovat výuku - ne na hodinu dvě dopředu, plánovat dlouhodobě, vědět, kam a kdy chceme své žáky dovést a co pro to musíme udělat.

- pracovat s různorodostí žáků, rozuměj pracovat s ní efektivně. Pracovat s žáky s různými vzdělávacími potřebami (je fajn vědět, čím je vlastně způsoben Downův syndrom, jaké jsou jeho hlavní znaky atp., ale učitel by spíš potřeboval vědět, jak konkrétně s dítětem s DS pracovat).

- techniky řízení třídy

- účelně, formativně hodnotit práci žáků a poskytovat jim zpětnou vazbu, která je dovede tam, kam je třeba. Zacházet dobře se známkami, když už je máme, psát slovní hodnocení.

- vytvářet kritéria práce žáků

- využívat pro výuku reálný svět, neopírat se jen o bezduché učebnice

- odborný cizí jazyk

- pracovat se zahraničními zdroji (podpora vystupování z malého českého pedagogického rybníčku obecně na pedagogických školách moc nefunguje...)

- důkladně reflektovat svou vlastní práci a na základě toho ji pak měnit

- jak správně reflektovat práci v týmu dalších pedagogů, jak se od sebe navzájem učit, jak spolu mluvit o tom, co se daří, co se nedaří, jak společně přijít na to, co s tím.

- psát IVP (individuální vzdělávací plán) tak, aby žákovi, rodičům i nám k něčemu byl, aby nešlo jen o formální kus papíru, který nikdy nikomu k ničemu nepomůže

- Účelně komunikovat a spolupracovat s poradenskými zařízeními

- Komunikovat s rodiči žáků

- Jak zacházet s dětmi v náročných životních situacích

- Jak komunikovat s OSPODem

- Jak správně dětem podávat první pomoc

- Jak bránit sami sebe (fyzicky i "právně")

- Zvládat různou administrativu s učitelstvím spojenou, od třídních knih až po psaní grantových žádostí

- Učit. Zásadní otázka tady zní: umí většina vysokoškolských pedagogů učit? Někteří jistě ano - mají sami za sebou učitelskou praxi "v terénu" nebo jsou ve stálém kontaktu s učiteli z praxe, díky čemuž výuku často sledují, vidí propojování nejnovějších poznatků a trendů se školní realitou. Pak je tu ale bohužel velká řada těch, kteří sami nikdy neučili, žijí vlastně jen na fakultě, ale nasbírali už dost akademických titulů, takže na fakultách tak nějak setrvávají a tváří se, že tam učí. (Jeden z nejhorších případů tohoto druhu byla jistá doktorka z jedné severočeské pedagogické fakulty, která se pyšní tím, že je jednou z předních odbornic na program RWCT u nás. Na semináři nám pak rozdala text se slovy (zhruba): "Přečtěte si to a něco si k tomu napište." "Jak to myslíte - něco? Myslíte třeba podvojný deník?" "Cože?" Určitě mi rozuměla, dala jsem si záležet, abych mluvila nahlas a zřetelně. Čili někdo, komu chybí úplně základní znalost z oboru, může mít vysoký akademický titul a moc nad studenty. Zcela běžně bylo vidět vyučující za katedrou, kterak předčítají něco ze skript, která stejně všichni máme doma. O prezentačních dovednostech většiny z pedagogů se ani nemá smysl rozepisovat, nemluvě o tom, že se našli i tací, kteří považovali waldorfskou nebo Montessori pedagogiku za novou!) Chápete tu velkou potíž? Jako kdyby lékařům přednášel někdo, kdo byl na operačním sále naposledy před třiceti lety nebo nikdy. Jako kdyby jim někdo x let jen popisoval, jak se ten který zákrok provádí a pak je poslal rovnou bez dozoru na sál - prvních pár pacošů to možná nezvládne, ale však on na to časem nějak přijde...

Jsou i na pedagogických fakultách vyučující velmi vážení a úctyhodní, ti v rámci systému dělají, co mohou, odvádějí jistě pečlivou a vyčerpávající práci (za platy, které jsou absolutně ostudné!), ale už jen kvůli množství studentů, které mají na starost, nemůže jejich práce ze studentů vydolovat maximum.

Místo toho, abychom se donekonečna učili historii oboru, to, kdy byl založen jaký ústav, co říkají vývojoví psychologové o dítěti, místo toho, abychom se dřeli v jazykovědných disciplínách, myslím, že by to celé mělo být postaveno jaksi obráceně.

Učitelství je řemeslo - velmi komplexní, vyžadující hlubokou orientaci v oboru, ale řemeslo - nejprve by budoucí učitelé měli mít možnost nasávat um svých zkušených kolegů (a tím nemyslím pár dnů nebo týdnů, to nestačí!), tito kolegové nebo moudří z kateder by měli být schopni se studenty rozebírat, co a proč se ve výuce děje tak, jak se děje. A stejně tak důležitá by byla opravu důkladná praxe studenta samotného - ovšem ne s paní učitelkou, která vás hodí jako žrádlo osmákům a odejde na manikúru. Teorie by měla sloužit lepšímu pochopení učebních procesů a zdokonalování sebe sama jako učitele.

V podobném duchu by bylo asi možné celé studium i končit - proč se chce po všech budoucích učitelích, ať jdou učit do školky nebo na gympl, aby psali rozsáhlou a vědecky korektní práci? Proč mají zase u státnic říkat, co kdo kdy napsal a založil? Proč se po nich nechce, aby ukázali, jak učí? Co a proč učí? Co by příště udělali jinak?

Aby bylo jasno - vím, že je potřeba, aby učitelé měli určité oborové znalosti, když chcete učit matematiku na střední škole, asi by bylo dobré si její pochopení prohlubovat i během studia VŠ. Jenže bychom měli myslet na to, v jakém poměru se na fakultách učí obor - řemeslo. Z mých zkušeností je nepoměr fatální.

Na otázku, kterou občas dostávám, totiž jestli bych studium na pedagogické fakultě někomu doporučila, odpovídám ano - v případě, že víte, že opravdu chcete učit a stojí vám to za překonání mnohých překážek, pokud máte sílu, chuť a čas připravit se na své povolání někde bokem... pak do toho jděte, protože ten papír prostě potřebujete. Pokud si jisti nejste, zkuste to raději jinde.

Rodiče ve škole

8. 6. 2017

Před časem jsem měla třídu plnou rodičů (tedy maminek, babiček a dospělých sester, chlapi se, nevím proč, asi trošku bojí :-) a byl to moc příjemně prožitý čas.

Rodiče jsem do hodin lákala od začátku roku, myslím, že je velmi důležité, aby rodiče viděli, jak dnes učíme - jednak by to mohlo trošku zlepšit pověst našeho povolání (podívejte se někdy, jak výuku ukazují současné české filmy... není se co divit, že si hodně lidí myslí, že to tak pořád vážně vypadá), ale hlavně to může pomoci sladit rodičovská očekávání s tím, jaké cíle pro své žáky ve škole stanovujeme. Pokud rodiče vidí, že se obejdeme prakticky bez učebnic, sešitů, že se dítě doma neučí zpaměti slovní druhy atp., může si samozřejmě klást otázku, co tam teda celé dny dělá? Nejlepší podle mě je, to rodičům ukázat, nechat je to pocítit na vlastní kůži.

Tak jsme si jeden květnový večer užili společnou hodinku při dílně psaní, prošli jsme všemi kroky procesu - minilekcí, hledáním námětů, psaním první verze a konzultací až po zveřejnění napsaného. Rodiče mají můj veliký obdiv, protože do psaní se pustili úplně všichni a několik z nich se dokonce odvážilo svůj výtvor i přečíst. Možná se vám na tom nic až tak obdivuhodného nezdá, ale představte si, že se věnujete činnosti, kterou jste dobrých dvacet let pořádně nedělali a hned jdete s kůží na trh před skupinou docela cizích lidí...

Podle reakcí hned po skončení lekce si rodiče psaní užili (jedna z maminek se nadchla tak, že se "zavázala" pokračovat v psaní i doma ve svém volném čase a následujících několik dní mi A. hlásila, že maminka opravdu píše) a ocenili několik věcí:

- že se děti mohou zabývat tím, co zajímá právě je, že nemusejí pracovat jen s tématem, které jim určí učitel

- že se učí kultivovaně vyjadřovat

- že mají velkou příležitost spolupracovat a svou práci vzájemně ovlivňovat

Jsem ráda, že si rodiče z hodiny odnesli takový dojem, vím ale, že výše zmíněné principy dnes fungují ve výuce mnoha učitelů a nemusí jít o něco tak nového, jako je dílna psaní. Prosím tedy Vás, milí kolegové, zvěte rodiče do školy, ukažte jim, jak opravdu učíte (a ne jak to vypadá v TV seriálech :-) a prosím také Vás, milí rodiče, zajímejte se, jak to ve výuce Vašeho dítka vypadá, najděte si chvilku odskočit od pracovních povinností - věřím, že pak budete své děti posílat do školy s daleko klidnějším srdcem, protože to tam opravdu vypadá jinak, než před třiceti lety.

21. 5. 2017

Některé paní učitelky jsou neustále (tím myslím opravdu neustále) milé, usměvavé, empatické, chápavé, spravedlivé... mluví hlasem mírným a laskavým a zdá se, že je nic, tím myslím opravdu nic, nevyvede z míry. Já jsem někdy strašná úča. Jo, přesně ta, jakou si pod tímhle označením představíte. Z týhle úči v palici mi hučí, prej hejbnul jsem jí žlučí... zpívá Sto zvířat a já s nimi, hejbání žlučí je někdy vzájemné. Některé dny jsou klidné a v pohodě, jindy byste nejradši práskli dvěřmi, abyste měli vy i oni klid, protože

- se vás už po padesáté přišli zeptat, co budeme dneska dělat (řeknu vám to všem najednou JAKO VŽDYCKY, ano?)

- M. od rána propuká v naprosto nekontrolované záchvaty smíchu způspbené mouchou, která se rozhodla nás poctít svou návštěvou (a proti tomu jste slabá, ale fakt slabá konkurence).

- jste jim vysvětlili a napsali zadání celého úkolu. Dva tomu ještě nerozuměli, vysvětlili jste to znovu. Třikrát jste se zeptali, jestli je jasné, co mají dělat. Přesně v okamžiku, kdy jste řekli "pusťte se do práce" se dva hlásí, že nevědí, co se po nich chce (a jsou to ti dva, jejichž řeč jste se ještě nenaučili, protože oni NIKDY nevědí, do čeho se mají pustit)

- L. se pustil už potřetí do táhlého kňourání, protože mu někdo řekl, že to má špatně. Poradit ale zásadně nechce. Hledat nové řešení taky ne.

- a dvacet dalších drobností...

Neječím, nevztekám se, skřípu zuby, nejsem milá, záchranu hledám v ironii a sarkasmu, nebaví mě to a chci pryč. A vím v takových dnech, že bych rozhodně neměla učit mnoho a mnoho let na jeden zátah, protože bych se takovou mohla stát už natrvalo. 


P. S.: Koukám, že poslední příspěvek v tomto duchu je z prosince, tak to snad zatím není tak zlé :-) 

Plynutí

3. 5. 2017

Na  český vzdělávací systém se dnes a denně snáší spoustu kritiky, někdy se strefuje do černého, jindy míří na věci, které jsou v zásadě nepodstatné, ale tak nějak "vypadají blbě". Jednou z těchto blbě vypadajících věcí je rozdělení výuky do předmětů a s tím úzce související rozdělní na pětačtyřicetiminutové hodiny. Nedává tak úplně smysl učit děti rozděleně po úsecích vytržených z kontextu, zabraňuje to dětem ponořit se do studovaného hlouběji, s větším porozuměním i zájmem. Z hlediska učitele pak vyvstává problém, jak lze (nebo spíš že nelze) připravit kvalitní lekci tak, aby byla zvládnutelná za oněch kdysi určených čtyřicet pět minut.

Myslím si, že v tomhle případě to ale není zdaleka tak černé, jak by se mohlo zdát. Mluvím o prvním stupni. Děti mají svou třídní učitelku, která má na starosti většinu předmětů. Ve svojí třídě například neučím jen huební výchovu (jedna hodina týdně) a angličtinu (tři hodiny). Všech ostatních dvacet hodin je v mojí režii a moji žáci už se docela naučili, že rozvrh hodin většinou používáme jen jako pomůcku pro to, abychom se nějakému předmětu nezapomněli věnovat v požadované míře nebo že se ho zkrátka nedržíme stoprocentně. Někdy také děláme věci, které se prostě do rozvrhu nějak nedají nacpat. 

Pro přípravu výuky mám tři základní vodítka - švp (pro snadnější sledování učebnice, kde jsou jednotlivé výstupy popsány po měsících a já tak mám rychlý přehled o tom, co bychom opravdu neměli vynechat), svoje vlastní pozorování dětí a sledování toho, s čím mají potíže, co už dobře zvládají, čemu se ještě více musíme věnovat... a nakonec zájem samotných dětí, ktrému se snažím v rámci možností vycházet vstříc.

Ideální výuka pak má pro mě charakter "plynutí" nebo "řetězení", kdy vyjdeme z jednoho bodu a po cestě nastanou další potřeby, otázky... vše se pak propojuje bez ohledu na rozvrh a předměty. Bod "odpichu" může pramenit třeba z úplně praktického problému, který s dětmi řešíme. Nedávno se například ukázalo, že děti by moc rády chodily ven i na dílny čtení, máme u školy docela pěknou zahradu, která úplně láká k tomu sednou si na lavičku nebo pod strom a začíst se. Ukázalo se ale také to, že pro některé děti je venkovní prostředí pro četbu příliš rušivé, podnětů je zkrátka moc. Dospěli jsme k tomu, že zkusíme zhotovit jakési přístřešky, kde by se děti mohly s knížkou schovat a pořádně se do ní ponořit. Našla jsem fotky staveb z asi metrových klacků, stavby měly podobu krychle (ovšem bez plachty, kterou jsme měli vplánu dodat). Abych to moc neprotahovala - děti prošly celým procesem, v rámci kterého se dohadovaly, co je to vlastně metr, počítaly, kolik vlastně klacků na stavbu bude potřeba, každý načrtl (nebo narýsoval) plánek stavby, v lese si nakonec zvládly rozdělit posbíraný materiál, u školy se pustily do stavby. Jedna skupinka dětí skončila u stavby jakéhosi týpí, každý si našel svůj díl práce a s výsledkem byli všichni spokojeni. Druhá skupinka se nakonec nedokázala u stavby dohodnout na důležitých věcech a stavbu nedokončila. Ostatní jim pak ale poradili, jak to mají příště vyřešit jinak :-) M. zvládl pomocí nůžek vyrobit z klacíku tužku a při nejbližší dílně psaní sepsal návod pro ostatní zájemce. 

Viděno přes školní předměty... matematika, prvouka (cestou do lesa a v lese), tělocvik, osv i čeština. Když se povede, že dny ve škole takto plynou, mám pocit, že to má velký smysl.

Zdaleka ne všechny dny jsou takové, některé věci vyžadují častější a krátký trénink, někdy si všichni chceme tak nějak odpočinout ve třídě, někdy se můj "skvělý" nápad neujme a nic z něj není... Ale ani tak se necítím být nepříjěmně svázána předměty a vyučovacími hodinami. Když nějakou práci začneme, dbám na to, abychom ji dotáhli, i kdyby to znamenalo, že ten týden budeme mít o jednu prvouku míň. Jindy si zase můžu vymyslet projektový den na téma, které opravdu v učebnicích nenajdete - když to má jeden z výše zmíněných tří důvodů.

Vím stoprocentně, že nejsem jediná, kdo se cítí docela svobodně a neučí děti jen podle "jízdního řádu". I když si umím představit i jinou koncepci výuky, nedělala bych z předmětů a hodin až takové nepřátele, dá se s nimi docela dobře domluvit.

Děti dětem

1. 4. 2017

Znají to všichni, kdo s dětmi pracují, ale i ti, kteří mají alespoň dvě děti doma - děti se učí od sebe navzájem často nepozorovaně a rozhodně mnohem rychleji, než když se je k nějakému výkonu snažíme přimět my. Jinak tomu není ani ve škole, věřím, že i proto se stalo celkem už běžnou záležitostí používání kooperativních metod ve výuce, i proto (samozřejmě nejen proto) se stává tolik populární Hejného matematika. Jedním ze základních kamenů těchto přístupů je právě spolupráce mezi žáky a snaha učitele, aby si nejprve žáci zkusili pomoci sami, teprve když jsou opravdu v koncích, přispěchá učitel se svou pomocí. Navíc je to efektivní, pokud se u nějakého úkolu "zasekne" více dětí, může učitel opravdu intenzivně pomoci jen jednomu, všichni ostatní buď musejí čekat, nebo mohou využít pomoci někoho dalšího.

Třídní kolektivy jsou z praktických důvodů většinou věkově homogenní a někdy je to škoda. Pokud jsou kolem vás všichni na zhruba stejné úrovni, není to zdaleka tak motivující a kupředu táhnoucí, jako když můžete sledovat někoho, kdo už je někde dál (ale pozor, nesmí to být zase moc! To byste mohli snadno propadnout malomyslnosti, že stojíte za nic a nikdy to nedokážete). Najít ale dětem nějaký dostatečně blízký vzor je možné i v běně fungujícím školním prostředí. Mně s to nedávno povedlo a už dlouho mi něco neudělalo takovou radost.

Dlouho jsem přemýšlela o tom, jakou minilekci vztahující se k poezii zařadit do dílny psaní. Říkala jsem si, že by bylo fajn dětem ukázat, že poezie nemusí být něco odtažitého, že je to jen jiný prostředek vyjádření něčeho, co zrovna vyjádřit potřebujeme. A pak přišla Linda! Žákyně páté třídy, která píše své vlastní básničky, jednu z nich jsme slyšeli v rámci školního kola recitační soutěže. Asi po dvou dnech váhání jsem se osmělila a požádala jsem Lindu, jestli by nám mohla některou svou báseň přijít přečíst a případně i říct něco málo o tom, jak to probíhá, když texty píše. Nadšeně souhlasila a já jsem se moc těšila na minilekci, kterou místo mě odvede někdo jiný :-) 

Moje překvapení bylo veliké, když se z minilekce vyklubalo celých 45 minut, kdy moji žáci sledovali a poslouchali výklad malé básnířky se zatajeným dechem a po každé dočtené básni chtěli ještě další.

A Linda byla perfektně připravená! Vysvětlila spolužákům, o čem se básně můžou psát (o myšlenkách, emocích, může to být příběh nebo jen popis nějaké obyčejné věci), bez obalů a kliček okomentovala svoje díla ("Tuhle básničku jsem psala, když jsem měla na někoho hrozný vztek a já ho chtěla přeměnit spíš na smutek... nechtěla jsem to tam ale psát tak naplno, tak jsem to nahradila slovy jako "růže" nebo "slza"... to byla taková ta...metafora." Nebo "No a tady vám ukážu, jak můžete básničku ukončit... Třeba když už se vám nechce psát dál, tak můžete čtenářům doporučit, aby si šli tu knížku (psala o Alence v říši divů) sami přečíst."). A děti naprosto nadchla. 

V následující dílně psaní se třetina třídy pustila do psaní básničky, někteří zjistili, že to zatím není pro ně, někteří v tom ale pokračují i ve svém volném čase. Jsem si naprosto jistá, že kdybych se je pokusila takhle nadchnout já, nikdy by se mi to nepovedlo.

A myslím, že pro Lindu byla tahle příležitost taky dobrá - normálně není úplně hvězdou třídy a je si toho vědoma, obdiv třeťáků i mnohá doporučení, že by se opravdu měla (ale jako vážně, vážně a fakticky měla!) stát básnířkou, jí, myslím, udělala docela velkou radost.


Nechat to na dětech co možná nejvíce se prostě vyplácí (a mně to pořád velmi často moc nejde...). Sem tam máme ve třídě projektový den, skoro vždycky je to fajn, nejlépe to ale funguje, když se zabýváme něčím, co zajímá děti (tedy ne tím, o čem si myslím JÁ, že by jim to k něčemu bylo. I když Václav Havel a komunismus měli docela úspěch :-) . A je to docela jednoduché, stačí dát dětem občas příležitost říct, o čem by se něco chtěly dozvědět nebo poslouchat jejich otázky. Tak jsme se učili o Komenském, protože je zajímalo, co nám to ve třídě visí za chlápka. Zajímal je také vesmír nebo třeba těžké pozemní stroje. A proč bychom se nemohli naučit i něco o nich? Práci s textem, schopnost spolupráce nebo prezentace před třídou se dá přeci trénovat na jakémkoliv tématu. 

Moc se přimlouvám za to, abychom se snažili svoje žáky více poslouchat a dávali jim větší zodpovědnost za dění ve třídě. Jsou to samostatné myslící bytosti, které si nezaslouží pět hodin denně dělat jen to, co pro ně vymyslel někdo jiný. Od sebe navzájem se toho navíc můžou naučit mnohem více a mnohem snáz.


20. 3. 2017

V divadle se říká, že maminka a režisér mají vždycky pravdu. Ve škole by se mělo říkat, že pravdu má paní uklízečka, školník a kuchařka (v tomto pořadí) -  a až pak kdokoliv jiný. Pokud učíte a ještě vás nikdy nikdo z výše jmenovaných nesjel na tři doby, máte veliké štěstí. Já jsem například dneska dostala svůj oběd až po debatě, která vypadala asi takto:

"Můžu se zeptat, proč jako ty vaše děti seděj o hodině tady v jídleně?"

"Oni tu pracují."

"Ale proč jako?"

"Mají tady na to větší klid."

"Ale VY máte přece třídu. Ať se učej TAM. Nebo nedokážou být dost potichu?"

"Já ale nechci, aby byli potichu. Oni pracují spolu a ve třídě se prostě trošku ruší."

"To je z toho, že nemáte lavice NORMÁLNĚ. Kdybyste je měla NORMÁLNĚ, nemusely bysme to řešit, že jo. "

Ano, někteří lidé stále ještě nepochopili, že hlavním úkolem školy je postarat se v první řadě o děti, že práce, tvorba a přemýšlení mají přednost před klidem a tichem.

Ale abych nebyla nespravedlivá, naše paní šefkuchařka nejenže skvěle vaří, ale dokázala si zapamatovat jména snad všech dětí během pár týdnů, neviděla jsem ji ještě ani jednou jinak než s úsměvem na tváři. Pro děti, které pracují v jídelně, má vždycky nějaké to vlídné slovo a povzbuzení. Žena na svém místě!

Napsaly děti

2. 3. 2017

Dneska jsem ve sborovně měla možnost nahlédnout do prací druháků (které neučím) a poslechnout si pár prací čtvrťáků (které taky neučím). Paní učitelky daly oběma třídám zajímavé podněty a zadání - a práce dětí se mi zdály taky velmi povedené. Proč to píšu? Abyste si nemysleli, že žák, který prochází intenzivní prací v dílně psaní, musí být nutně ve svém spisovatelském výkonu před žákem, který tolik příležitostí k psaní nemá. Jaký má tedy smysl děti vést formou dílny psaní?

1) Myslím (opravdu myslím, není podloženo žádným výzkumem :-) , že DP je pro žáky příležitostí rozvíjet své psaní rychleji než je tomu v jiné, méně intenzivní výuce. 

2) DP v dětech vzbuzuje touhu, vnitřní motivaci pro psaní a vědomí toho, že i pro mě je psaní něco, co dokážu, co mi může dobře posloužit (pro zábavu, utřídění myšlenek, zopakování důležitých informací, které jsem se dozvěděl...)

3) V DP je to žák, kdo přebírá iniciativu a vedení své vlastní práce - sám rozhoduje, co bude dělat a jak by měl výsledek jeho práce vypadat (nějaká kritéria stanovena učitelkou mají, do značné míry je ale dotvářejí žáci sami).

4) Každý pracuje svým vlastním tempem, je respektován tvůrčí proces. 

Chcete-li, přečtěte si, co píší třeťáci.

Takhle psal D. v říjnu: bylo pro něj opravdu obtížné přijít na něco, o čem psát, a musel se držet toho, co sám dobře zná, co je jeho každodenní zkušenost.

A tohle napsal D. v lednu - zájem o Titanic v něm vzbudil mladší bratr a pak film. David napsal už výrazně delší text (což samozejmě nemusí být známkou vypsělejšího pisatelství, ale pro děti je to jednoznačným indikátorem úspěchu). Hodně se posunul ve stavbě vět - jeho věty nezačínají pro děti typickým "a", "a pak". Text má jasnou úvodní i závěrečnou větu.

Jedna z mých velkých radostí. V. v začátku dílny psaní napsal třeba tři věty o tom, co vaří paní kuchařka. Nebo opsal pár vět z encyklopedie zvířat. Tento text z ledna má všechno, co příběh má mít - postavy, prostředí, začátek, prostředek i konec, navrch zajímavou zápletku. Hrozně moc mě hřeje, když se prostřednictvím dílny psaní dostane velkého uznání od spolužáků i dětem, které ho jinak moc nezažívají. A to je přesně tenhle případ. Když nám V. dočetl svůj text, děti byly nadšené a daly to spolužákovi patřičně najevo. Já jsem dostala cennou lekci o tom, jak je dležité být trpělivá a nechat každému na pokrok tolik času, kolik potřebuje (občas mě to stálo trochu úsilí - nepropadat panice, že "mu to psaní pořád nejde").

Nakonec jedna ukázka toho, jak úzce je u dětí propojeno čtenářství s vlastním psaním. P. právě rozepsal jedenáctý díl své oblíbené série o Frankově kouzelném fotbalu. 


24. 2. 2017

Milý deníčku,

mám toho plný brejle. Svoje starší kolegyně obdivuju z mnoha různých důvodů, jedním z nejdůležitějších je psychická odolnost, které se mně zatím nedostává. Jste-li zaměstnanci, pak víte, jak je někdy těžké šéfovi vyhovět. Jsou-li nad vámi dokonce dva tři, můžete se rozkrájet a stejně nebude nikdy žádný z nich spokojen.

Předtavte si, že těch šéfů máte průměrně dvacet. Každý má o vaší práci jinou představu (ale každý rozhodně nějakou dost konkrétní má) a představy všech se nikdy nemůžou protnout. Dnes to nejsou jen rodiče našich žáků, kteří vznášejí požadavky na naši práci a mají k ní připomínky, učitelova práce je propírána dnes a denně - obecně a velmi zjednodušujícím pohledem, který háže všech zhruba šedesát tisíc učitelů do jednoho pytle. Každý den někde vyjde rozhovor nebo článek, ve kterém se učitelům vytýká to a ono. Nejčastěji to, že k výuce přistupují moc zastarale, frontálně, nemoderně, příliš školně a odtrženě od skutečného života.

Vy mezitím řešíte, že škola nabízí dětem příliš mnoho akcí místo toho, aby se děti pořádně učily, a s překvapením zjišťujete, že i návštěva knihovny je na hony vzdálena tomu, co někteří rodiče považují za dobře využitý čas ve vzdělávací instituci. Ano, teoreticky to vypadá, že společnost touží po zásadní změně. Prakticky jste ale na ni sami (a - když máte jako já velké štěstí - pár kolegů ve sborovně) a musíte si sami být svým ohněm a hnacím motorem. Naplňovat poptávku, která není, je docela sysifovská práce. A vážně obdivuju všechny, kteří cestou nepřišli o elán a dobrou náladu.


K čemu jsou nám známky

4. 2. 2017

Máme za sebou pololetní vysvědčení, což je vhodný čas zamyslet se trošku nad významem známek v našem vzdělávacím systému, nad tím, k čemu jsou našim žákům, jejich rodičům nebo nám, učitelům, dobré.

Myslím, že hodně z "obránců" známek se domnívá, že známky jsou potřebné například z těchto důvodů:

- jsou objektivní

- dávají žákům i rodičům jasnou zprávu o tom, jak na tom dítě je ve vztahu k ostatním žákům

- trénují děti ve schopnosti soutěžit s ostatními a nějak se s tím poprat

- jsou pro děti velkou motivací, bez nich by se děti mnohem méně připravovaly na výuku

Známky nejsou objektivní (v naprosté většině případů). Respektive záleží na tom, jak bychom si tu objektivitu definovali. Jisté ale je, že známky mohou být objektivní v rámci jedné třídy - jeden učitel si vytvoří test, rozdá ho všem svým žákům a podle nějakých (ideálně předem stanovených) kritérií ho pak oznámkuje.  Učitel z vedlejší třídy si ale připraví test úplně jiný a oznámkuje ho podle svých kritérií. Takže žák má jakés takés porovnání se svými zhruba dvaceti až třiceti spolužáky, nikoliv se zbytkem všech žáků stejného ročníku. Nabízí se samozřejmě otázka, zda by nebylo dobré výuku a následně zjišťování znalostí sladit tak, aby bylo možné opravdu všechny žáky objektivně porovnat. Pro mě osobně by to znamenalo nemožnost vés jakoukoliv smysluplnou výuku. Představím si třeba všechny žáky jako vodáky na začátku sjíždění řeky. Jediné, co mají společné, je jejich věk. Někteří z nich jsou již zkušení vodáci, někteří ještě Čochtanovým křtem neprošli. Naším cílem jistě není některé z dětí v řece utopit, někteří se stanou platnými háčky, jiní zvládnou hravě i zadáka, pro některé bude velikým výkonem sjedou-li celou řeku na porcelánu. A my budeme celou cestu pozorovat, jak se dětem daří, připravovat jim program podle toho, co potřebují natrénovat, volit vhodnou délku štrek... Těžko si také můžeme předem naplánovat, kdy a kde budeme s dětmi "zastavovat", protože každá řeka je jiná a my předem nevíme, jaké zákruty nebo stojaté vody, ve kterých se budeme muset delší dobu zdržet, nás cestou čekají. Pokud by naše výuka byla předem stanovena nějakými jednotnými testy, utopili bychom cestou mnoho dětí, nemohli bychom dostatečně prozkoumat zajímavou zátoku, kde se zrovna dají pozorovat zajímavé věci, minuli bychom třeba i krásnou vesničku na břehu, aniž bychom ji prozkoumali, a i když v kempu nedávno postavili nové bezva hřiště na nohejbal, moc bychom si nezahráli, protože to nebylo v plánu. To by byla pěkná nuda!

Další věc, která objektivitu ovlivňuje, je osobní angažovanost většiny učitelů. Učitelé tráví se svými žáky velmi mnoho času (v některých případech více času než rodiče dětí) a je tedy pochopitelné (a myslím, že je to i správné), že k nim mají nějaké citové pouto. Znají také dobře jejich rodinnou situaci - komu se roidče nepěkně už několik let rozvádějí, komu nedávno zemřel tatínek, koho vychovává velmi přísná  babička... Někdy jsou zkrátka chvíle, kdy ani jeden učitel nehodnotí všechny své žáky úplně stejně.

Z toho vyplývá, že známky dávají žákům i rodičům jen velmi přibližnou zprávu o tom, jak na tom dítě je v porovnání s ostatními. Může se snadno stát, že z dítěte, které mělo samé dvojky trojky se na jiné škole najednou stane jedničkář. Nicméně je pravda, že ve většině případů asi platí to, že například na gymnáziu mají šanci uspět ti, kdo mají jedničky dvojky, ti ostatní by měli přemýšlet nad jinou střední školou. Zdá se mi ale, že takovou informaci bychom dokázali rodičům i dětem sdělit normální řečí.

O významu soutěží by bylo možné psát samostatný článek. Děti se ale mezi sebou porovnávají, to je jisté (nevím, jesti je to v jejich přirozenosti, nebo jestli je už k tomu škola vycvičila). Ani k tomu ale nepotřebují známky. Myslet si, že děti se dozví jedině ze známky, že jsou v něčem horší než ostatní, je podceňování jejich inteligence. I ve chvíli, kdy děti za svou práci známku nedostanou, ale vidí práce svých spolužáků, je jim jasné, kdo se s úkolem popral lépe, kdo hůře. V případě, že mají děti předem k dispozici kritéria dobře odvedené práce, jsou schopny jejich splnění sledovat u sebe i spolužáků.  Po nějakém čase tréninku jsou také schopny napřed ocenit, co se spolužákovi na práci povedlo, ale velmi přesně vystihnou i to, co by ještě měl zlepšovat. Nějak mi to připadá pro všechny zúčastněné přínosnější, než "Cos dostal?".

Z motivační úlohy známek mám vyloženě osypky.  První dva měsíce se mě moje nová třída při jakékoliv práci, jakémkoliv zadaném úkolu ptala, jestli je to na známky. Pak to vzdali. Je podlě mě velice škodlivé, že učíme děti, aby svou práci odváděly kvůli nějaké nálepce. Měly by se učit, že práce má být dobře odvedena, protože na ni například bude navazovat něco dalšího, a když jednu práci odfláknou, nebudou se moci smysluplně účastnit další. Měly by se učit, že je důležité práci dělat pořádně, prtože na ní závisí někdo další. Pokud se něco učí, měly by vědět, k čemu to v životě potřebují, a že psaní testů je jen velmi rychlá forma, jak učitel může zjistit, jak učivo zvládly - aby podle toho následně upravil svou výuku. Měly by vědět, že známky jsou součástí cesty, ne cíl. Hrozně moc by mě zajímalo, jak by to vypadalo v českých školách, jak by vypadal přístup žáků k učivu, respektive k učení se, jaké by bylo klima ve třídách, kdybychom v šesti letech děti nenaučili, že když budou dobře panáčkovat, dostanou pamlsek. (Mimochodem - nedávno přinesla naše starší divoženka ze školky jedničku... ani nevím, jak to okomentovat.) Už jsem párkrát slyšela přirovnání známek k penězům, které si dospělý vydělá svou prací. Podle mě je to přirovnání špatné - peníze jednak opravdu k životu potřebujeme, nějak je dále využíváme, jednak ohodnocení penězi velmi často není až tak závislé na tom, jak dobře je práce odvedena (nebo na tom závisí jen část ohodnocení)... to přirovnání prostě pokulhává.

Jak asi chápete, nejsem žádný fanušek známek. Ale chápu, že rodičům šetří čas. Každý rodič se spokojí s jinou známkou, takže když uvidí v žákovské jedničku (dvojku, trojku...), nemusí dál pátrat po tom, za co přesně dítě známku dostalo. Je také pravda, že známky mohou určit očekávání rodičů ohledně budoucí vzdělávací kariéry dítěte.

Známky šetří čas také učitelům, napsat nějakou opravdu smysluplnou zpětnou vazbu třiceti dětem, to je opravdu náročný úkol. A nikdo v tom učitele moc netrénuje.

Ve svém přemýšlení o známkách jsem vždycky vycházela hodně i z osobní zkušenosti, na druhém stupni jsme dostávali vysvědčení se známkami i slovním hodnocením. To druhé mě vždycky zajímalo a zasáhlo mnohem víc. Měla jsem pocit, že učitelé o mě opravdu vědí, těšilo mě ocenění konkrétních úspěchů a i při jasném popsání mých slabin jsem neměla nikdy pocit, že je to beznadějné. Ale při nedávné debatě o známkách jsem se od S. dozvěděla, že jeho by žádné slovní hodnocení rozhodně nezajímalo, zajímalo ho prostě uspěl/neuspěl, byl nejlepší/někdo byl lepší... Tak jsem si řekla, že asi budou i mezi mými žáky tací, které ty moje komentáře, otázky a rady moc neberou. Je to ale dobře? Neměl je to někdo naučit? Jak by to měli, kdyby známky v tomto světě neexistovaly? 

Známky jsou u nás tradice a nevyadá to, že bychm se jich v dohledné době zbavili. Myslím si ale, že bychom se měli snažit do systému více zapojit i slovní hodnocení (a obecněji hodnocení formativní), které může podle mě žáka posunout blíže k cíli, než pouhé číslo. 


My a oni

24. 1. 2017

Mám za sebou čtrnáct dní, ve kterých jsem se od kuropění do soumraku potkávala s rodiči svých žáků, abychom probrali, jak se dětem ve škole daří a co můžeme udělat pro to, aby se jim dařilo ještě lépe. Na takhle intenzivní kontakt s rodiči nejsem zatím zvyklá a musím říct, že je to zatím jedna z nejnáročněších disciplín.

Mezi učiteli je často slyšet stížnosti na rodiče. Nevěnují se dětem. Přetěžují je. Zbytečně řeší věci, které by řešit nemuseli, dělají z komára velblouda. Po učitelích pořád něco chtějí a sami nepřiloží ruku k dílu. Jsou horší než ty děti!

Jednat s rodiči je opravdu náročné z jednoho prostého důvodu - máte ve třídě patnáct až třicet dětí a rodiče každého z nich mají jinou představu o tom, co by jejich dítko mělo ve škole dělat, co by dělat rozhodně nemělo, co by už mělo umět nebo co je pro jeho budoucnost zcela zbytečné. Pro mě jako učitelku jsou zásadní tři věci, které se snažím mít na mysli (a pomáhá mi to nepropadat zoufalství :-)

1) Rodiče (věřmě, že všichni) chtějí pro své dítě to nejlepší. Jejich požadavky, připomínky, otázky... tedy nemusejí být mířené proti vám, učiteli, mají jediný cíl - zajistit dítěti to nejlepší,  čeho se mu ve škole podle rodičů může dostat.

2) Učitel je profesionál, který, na rozdíl od rodičů, rozumí vzdělávacímu procesu. Pokud máme dobře zdůvodněné to, co s dětmi ve škole děláme/ neděláme, je na nás, abychom rodičům svůj postup vysvětlili a přesvědčili je o jeho správnosti a prospěšnosti pro dítě. Což samozřejmě neznamená nerespektovat názor rodičů. Je to podobné, jako když nám architekt navrhuje dům - taky mu do toho asi chceme "kecat", chceme mít dům podle svých představ (my v něm budeme žít!), pravděpodobně nás ale u některých věcí dokáže přesvědčit, že to není dobrý nápad.

3) Plnou zodpovědnost za výchovu svých dětí mají rodiče. Smiřme se s tím, že někdy budeme postupovat proti svému učitelskému přesvědčení, ale podle toho, co si přeje rodič. Pokud se někdy ukáže negativní efekt takového jednání, musí se s ním také rodiče vypořádat. 

Na závěr - rodiče musejí vědět a věřit, že nejste někdo, kdo chce jejich děti zbytečně trápit, potápět, drtit... Měli by vědět, že v jejich dítě věříte a chcete pro něj jen to nejlepší, i když cesta k tomu někdy bývá trnitá.


Mezi námi děvčaty

21. 1. 2017

Jsou věci, které si říkají učitelky jen mezi sebou.

"Já nesnášim, jak MLASKÁ, je to příšerný. Tak jsem řekla mamince, že na doučování prostě jíst nemůže."

"Když se začal rejpat v nose, myslela jsem si napřed, že ho to třeba nějak stimuluje, nebo co.  Když to ale začal požírat, málem jsem se pozvracela."

"Minulou středu jsme měli celej den okna dokořán. Matýsek se pos.al. Zase."

"...pak se zvedl a začal očichávat nástěnku. Mě už nepřekvapí nic."

Je fajn, když máte kamarádky učitelky, protože některé věci je vážně těžké nechat si pro sebe.

Ve dvanáct padla

10. 1. 2017

Jednu věc všichni vědí o učitelství určitě - ve dvanáct padla, jde se domů. Asi to trošičku přeháním, ale fakt asi jen trošičku. Nedávno se divila například moje doktorka, že nejsem doma každý den nejpozději úderem druhé hodiny odpolední. Vzdělaná osoba, řeklo by se.

Tak takhle to vypadalo třeba u mě poslední dny:

Den první

7. 20 přicházím do školy, tisknu a stříhám poslední potřebné, odpovídám na čtyři omluvné sms (služebním telefonem - pochopitelně :-) a jeden email. Do toho se snažím správně spočítat peníze na lednové akce, které mi děti a rodiče nosí. Všechnno si správně zapsat, odnést do trezoru... Na to jednou dojedu.

7. 55 přivítat tatínka, který se přišel podívat do hodiny, stručně ho seznámit s kontextem výuky. 

8.00 Zvoní, děti vypadají nachystané na práci. Ťukání na dveře, "můžu na MOMENTÍK, paní učitelko?". Tatínek by se mnou rád konzultoval zhoršený prospěch i chování svého dítka. Taky bych to ráda konzultovala, nějaká rada, jak s tím klukem vyjít, na co ho nalákat, by se mi už docela hodila. Proto jsem minulý týden rozesílala podrobný rozpis konzultací pro rodiče. Tatínek chce ale konzultovat TEĎ (občas se mi zdá, že lidi nějak nechápou, že mým úkolem je být s dětmi ve třídě, nemrhat jejich časem. Musím být asertivnější). Jsem schopna se s ním rozloučit asi za pět minut (přeci jen se zlepšuju!).

12.35 Končí kolotoč výuky, která dneska běžela hladce a bavila snad všechny zúčastněné (alespoň chvílemi), konečně si můžu dojít na záchod, ale rychle, čeká mě dozor v jídelně.

13. 15 hurá, oběd!

13. 30 vracím se do třídy, kde mě čeká pro další dvě hodiny příprava a nejrůznější úřednické činnosti, odpovědět na několik mailů, kromě vypsaných konzultací vymyslet alespoň pět náhradních termínů pro ty, kteří opravdu nemohou ani jeden z vybraných dnů přijít a 

15. 45 se můžu vypravit pro děti do školky. Regulérní osmihodinovka splněna!

Den druhý

7.30 hlásím příchod. Dochystat vše potřebné bude celkem adrenalin, musím si zvyknout, že když je venku -19, trvá o chvilinku déle, než se člověk a jeho vůz vypraví.

11. 40 končím s učením, dneska brzy, musím přejet do vedlejší budovy, kde mě čeká krásné odpoledne v družině. Upřímně, radši bych si střihla ještě jednou tolik hodin výuky...

12. 40 příjezd do družiny, zvládla jsem i vyzvednout, zabalit a naložit obě divoženky v lesní, chudinky ani neobědvaly. Když vidím, jak jsou hladové a unavené, je mi jasné, že dnešní odpoledne bude opravdu "pohlazením pro duši". Naštěstí v jídelně zbylo trošku polívky, tak alespoň toho hladu se zbavíme.

Do 17. 00 se snažím se ctí zvládat ukňouranou tříleťačku, pětiletku, která by si ráda ty čtyři hodiny četla a samozřejmě patnáct šesti až sedmiletých. Včetně bobování. Přežili jsme všichni.


Jasně, nejsou všechny dny takové. Tedy ne pro mě - jsem zatím "hájená", mám dvě mrňata, pro což, myslím, většina ředitelů/ředitelek škol mívá pochopení. Tak nějak se počítá s tím, že učitelky mají rády děti (nejen cizí) a chtějí jim věnovat svůj čas. Takže není problém utrhnout se dřív a přípravy dělat po večerech. V naší sborovně jsme takto privilegované dvě. Všechny ostatní kolegyně po výuce doučují (zadarmo), vedou různé kroužky (za směšné peníze), prohrabují se různými katalogy a objednávají dětem knížky, pomůcky a výlety, udržují školní knihovnu... a družiny si užijí mnohem víc než já. 

Aby nedošlo k mýlce - vím, že hodně lidí je v daleko větším zápřahu. Taky vím, že až mě začně hodně štvát, kolik peněz za svou práci dostávám, začnu dělat něco jiného. 

Chtěla jsem jen říct - doba, kdy učitel odcházel ze školy po o a používal stále dokola patnáct let staré přípravy, je už dávno pryč!  :-) 


Když to skřípe

14. 12. 2016

Věřím, že jsou učitelé, kteří to zažívat nemusejí. Věřím ale také, že jich je hodně málo a jsou to mistři oboru s mnohaletou zkušeností. A to já nejsem. Takže: někdy to prostě skřípe. Dře to. Drhne to. Vůbec to nejde. Snažíte se děti k nečemu dovést, ale ony vůbec netuší, k čemu. Snažíte se zadat práci, ale musíte to udělat třikrát, aby vůbec pochopily, co po nich chcte. Nikdo se nesoustředí, oni, vy. Všechno stojí TOLIK energie, že na konci hodiny máte pocit, že jediné, co by vám pomohlo, by bylo svalit se rovnou někam pod peřinu a zůstat tam až do druhého dne. A máte sto chutí nechat je celý den jen vyplňovat něco v učebnici, hlavně aby vás moc nepotřebovaly.

Někdy vím, proč to tak je. Jsem unavená, bolí mě hlava, děti v noci chrchlaly, takže při vstávání v šest ráno jsem měla ještě půlnoc.... Stávají se i naprosté kiksy, jako že si doma zapomenu právě tu nejdůležitější část přípravy a nejsem schopna to pak dost dobře nahradit, improvizovat - a je to setsakra znát. Někdy nejsou ve své kůži žáci, zdá se, že jediné, co by právě potřebovali, je třeba fotbalový míč a dvě hodiny venku.

Nejhorší ale je, když je jdu učit něco, o čem jsem absolutně přesvědčena, že bych je učit neměla. Za poslední dobu první místo v tomto oboru získaly slovní druhy. Slovní druhy! Jestli někdo tušíte, proč je mají třeťáci umět vyjmenovat, dejte mi vědět. Zatím s nimi končím.

Tenhle příspěvek asi nemá úplně hlavu a patu, tak skončím alespoň pozitivně. I když jsou dny, kdy máte pocit, že jste se ocitli na bojišti, kdy jste úplně vyřízení, kdy máte pocit, že plýtváte časem všech zúčastněných, věřím, že není potřeba věšet hlavu (nebo tahat flašku z kabelky), protože zítra to bude zase fajn a budete vědět, že děláte něco, co má docela velký smysl (a někdo devítiletý vám zase možná vyzná lásku). Tak do toho!

Venku

24. 11. 2016

Učit děti venku je poslední dobou celkem "trendy", podlehla jsem tedy trendu i já. Ve skutečnosti jsem přesvědčená, že učení venku dětem může opravdu prospět, stejně jako učení proložené fyzickou aktiviou, což dokládají různé experimenty i výpovědi odborníků.  A je to zkrátka zábava a společný čast strávený příjemně. Když se po hodině, dvou, třech vrátíme zpátky do třídy, pracuje se nám většinou moc příjemně a v klidu :-) 


Domácí úkoly

19. 11. 2016

Nedávám. Jenom velmi zřídka, třeba dvakrát měsíčně. Proč? Protože jsem nepřišla na žádný rozumný důvod jejich existence. 

A jelikož jsem moderní žena, sleduju i různé diskuzní učitelské skupiny na sociálních sítích a tam jsem zaznamenala následující argumenty pro "domácáky" (brrr):

- Děti se jimi učí dostát svým povinnostem. Mít každý den alespoň jeden domácí úkol je nezbytné, aby děti věděly, co to vůbec povinnost je a vybudovala se u nich určitá míra odpovědnosti. 

Všichni z nás prošli více méně stejným způsobem vzdělávání, ve kterém domácí úkoly sehrály jistě nemalou roli. Jsme všichni stejně zodpovědní? Každý z nás plní své povinnosti vždy včas? Všichni dělají svou práci s předstihem, rozmyslem, v klidu, nebo někteří pracují až "za pět minut dvanáct", pod tlakem? A vznikají pod tlakem horší nápady? Dospěláci si pravidelně nosí domů několik různých úkolů, nebo se to spíš snažíme eliminovat a doma raději relaxujeme nebo trávíme čas se svými blízkými? Nehledě na to, většina "mých" dětí má každý den (pětihodinová pracovní doba) ještě kroužek, dva, tři... A co děti, mají si KDY hrát? :-) 

- Je nutné, aby se děti učily i doma, to, co se zvládnou naučit ve škole, nestačí.

Jasně, občas se to stát může, při přípravě na přijímačky je asi potřeba trošku zabrat. Jinak je ale mým hlavním úkolem děti něco naučit (přičemž ale to CO nemusí být až tak jasné...), ne přehazovat tu povinnost na paní švadlenu, pošťačku nebo kohokoliv jiného.

- Domácí úkoly slouží jako motivace pro rodiče, kteří by se jinak vůbec nezajímali o to, co jejich dítě ve škole dělá, natož aby se do vzdělávání svého dítěte nějak zapojili.

Myslím, že hodně (snad většina) rodičů se opravdu zajímá o to, jak jejich dítě tráví čas, jak se mu daří. Nízká míra otevřenosti vzdělávacích institucí rodičům je podle mě jednou z velkých slabin našeho vzdělávacího systému (už od školek). Rodič školou povinného dítěte vidí často jen známky, co se z nich dozví? Dnes snad už hodně učitelů dokáže rodiče zapojit i jiným způsobem, než je ničení domácí pohody každovečerními scénami kolem úkolů. Máme webové stránky, posíláme rodičům pravidelně emaily s fotografiemi ze školy, zveme rodiče do výuky. Myslím, že to může vzbudit opravdový zájem rodičů víc, než doplňovačka tvrdých a měkkých i (i y).

Práci na doma má sem tam někdo, kdo nestihl práci ve škole. Nejsem si jistá, jestli se mi to daří opravdu dobře, ale snažím se děti při práci bedlivě sledovat, pak vyhodnotím, jestli žák práci nemohl zvládnout, protože pro něj byl úkol příliš náročný, nebo měl jen pomalejší den a potřeboval si v tichosti (v lepším případě) přemýšlet o něčem jiném (nebo nepřemýšlet chvilku vůbec), což je právě ta chvíle, kdy musí práci dodělat doma.

Mezi domácí úkoly by se možná dal zařadit i případ, kdy ve škole narazíme na nějakou otázku, na kterou neznáme odpověď. Někdo z dětí pak doma s pomocí rodičů informaci zjistí a předá nám ji ve škole.

Některé domácí úkoly jsou podkladem pro další práci a jde právě třeba o vyhledání nějakých informací, což bohužel u nás ve škole není příliš snadné, protože přímo ve škole nemáme dobře vybavenou knihovnu, kam by bylo možné vyslat samotného rychlého zvěda něco ověřit, doplnit, upřesnit...

Mám prostě za to, že když děti opravdu naplno pracují celý školní den, měli bychom jim dopřát chvilku klidu, jinak se nám úplně zavaří. 


Kam s ní?

9. 11. 2016

Dneska zvítězil v amerických prezidentských volbách Donald Trump. A všichni jsou rozhořčeni, vystrašeni, nechápou, jak se to mohlo stát. Vlastně ano, všchni to dobře vědí - můžou za to "oni", "hlupáci", "nevzdělanci", "blbečci." O rozdělení naší společnosti se poslední dobou hodně mluví a je jasné, že se netýká jen nás, Čechů. Stejní lidé, kteří vynášejí soudy nad voliči D. Trumpa ovšem zároveň ale posílají své děti do Scio školy, učit se do jurty, zakládají komunitní školy a učí své děti doma. Přiznám se, že mám často sto chutí udělat pro své děti to samé. Ve školním prostředí je tisíc a jedna věc, které bych ráda změnila, které mi vadí, o kterých si myslím, že můžou být pro mé děti lehce škodlivé. Právě ale události, jako volba Trumpa prezidentem, by pro nás měly být jasným signálem, že dělat si separé mejdany pro lepší společnost, je nerozum. Lidé vzdělaní, angažovaní, movití... zakládají školy pro své děti a nestarají se pranic o to, co bude s těmi druhými. Když se ale ti druzí projeví, jsou překvapeni. I já přemýšlím, kam s ní, kam s naší dcerou, která od dvou let čte a velkou část školní docházky se možná bude nudit. Přiznávám, že se mi to teď říká o něco snadněji, když máme na dosah venkovskou školu blízko přírodě a s malým počtem dětí ve třídě. Přesto i já má někdy chuť najít pro ni to opravdu nejlepší, něco výjimečného, k čemu nebudu mít téměř žádné výhrady. Momentálně ale doufám, že odolám. Možná kdybychom my všichni, kteří si myslíme, že víme, jak na to, upřeli své síly a energii (možná i finance) k tomu, abychom pomohli své nejbližší škole a učitelům v ní, aby se alespoň přiblížila našemu snu, bylo by v naší společnosti líp. Je to těžké, ale chce to myslet i na "ně". 


Učíme je, aby...

25. 10. 2016

Jasně, aby udělali přijímačky! Připadá mi to jako začarovaný kruh. I inteligentní učitelé, kteří vědí (nebo minimálně tuší), že dřít gramatiku mnoho hodin týdně je dětem málo k užitku, sami vidí, že stejně děti dělají stále stejné chyby a velkou část toho, co uměly před prázdninami, po nich už zase neumějí, i v páté třídě chybují v tom, co se učily už ve třetí... Ano, bylo by mnohem potřebnější klást důraz na používání jazyka, schopnost komunikovat, porozumět dobře psanému i mluvenému slovu, orientovat se v médiích... Ale! V páté třídě jdou přeci k přijímačkám a my je na to musíme připravit. (Otázka: kolik dětí se vlastně z pětky hlásí na gymnázia? Kolik z těchto dětí se stejně učí ještě x hodin doma s rodiči? Kolika z nich rodiče platí přípravné kurzy? Kolik základních škol má pro děti nějakou extra přípravnou nabídku, například ve formě doučování? A kolik z dětí na gymnázia přijatých se tam dostalo jen po absolvování běžné základky bez jakékoliv zmíněné podpory?) 

Čiší z toho na mě téměř beznaděj. Zdá se mi, že všichni rozumní lidé vědí, že je něco špatně, ale nikdo nemá odvahu to rozseknout. Testy zaměřené téměř výhradně na gramatiku nám toho o dětech prozradí jen velmi málo, ale je jistě jednoduché je připravit i vyhodnotit. A což teprve když to za nás udělá někdo jiný, například společnost, která si pak sama založí inovativní školu pro movité, ve které o testy ani nezavadí. (No nic, nedokázala jsem si tu poznámku odpustit.)

Myslím, že my, učitelé, bychom se měli vzmužit a učit podle svého přesvědčení, vysvětlovat své postupy rodičům a společně s nimi tlačit na další stupně vzdělávání, aby přestaly k dětem přistupovat podle pitomých šablon. Dokud budeme ochotni s dětmi stále dokola opakovat jen druhy vět a tvářit se, že jim to k něčemu je, změna asi nepřijde.