21. 8. a emoce ve škole

Máme dnes další významné výročí dalšího osmičkového roku. Od rána poslouchám vysílání ČRo Vltava, kde se o tomhle výročí a jeho různých souvislostech mluví. A jedno z nejčastějších slov, které je možné slyšet, je slovo emoce. Historik Jaroslav Pinkas několikrát zmínil, že pro dnešní děti je rok 68 pravěk, pouhé datum v učebnicích, ke kterému nemají žádný vztah, nevyvolává v nich žádné emoce. Já jsem se narodila na konci osmdesátých let, tedy zhruba dvacet let po vpádu bratrů do naší kotliny. Je tedy jasné, že s tímto datem nemám spojené tak silné emoce jako ti, kteří se ráno 21. srpna probudili a mysleli si, že začíná válka. Přesto i ve mně tohle datum vyvolává jisté celkem osobní emoce.

Jako členka DRDS jsem pravidelně konec srpna trávila na souborovém soustředění, a protože šlo o soustředění rozhlasového souboru, pravidelně jsme také vysílali souborové rádio Diss. Jednoho léta (mohlo to být před dvaceti lety? Odpovídalo by to významnému výročí.) naše skupinka pod vedením asistenta, kterého radši nebudu jmenovat (protože ho znáte a možná by nebyl rád), právě 21. 8. vysílala povedenou mystifikaci, která měla výročí připomenout. Je to už fakt dávno, podrobnosti si nepamatuju, každopádně se nám podařilo vyvolat v kamarádech - posluchačích dojem, že do Prahy vjely ruské tanky a nikdo nevíme, co to znamená a co bude dál. Pamatuju si plačící kamarádky před naším "studiem", které chtěly volat domů, jestli jsou všichni v pořádku.

Z dnešního pohledu to bylo docela drsné, nevím, jestli by mi to dnes nepřipadalo "přes čáru", i když se vše velmi brzy uvedlo na pravou míru. Jedno je ale jisté - mnoho z nás si od té doby srpnové výročí nejen pamatuje (že bylo, kdy, o co šlo), ale máme s ním spojené i jisté osobní emoce, které se (alespoň v mém případě) jakoby přenášejí i na události, které jsem nikdy nezažila. Možná proto mě dojímají písničky Karla Kryla, které celé ráno Vltava pouští, stejně jako o několik generací starší paní historičku Bartlovou, která sedí ve studiu.

A pamatuju si i ze školy některé emotivní situace, většinou se týkaly právě historie, a jsem tomu ráda. Vím, že někteří učitelé se emocí ve škole spíš obávají, asi kvůli rodičům, kteří si přejí, aby jejich děti byly pořád v pohodě. Nebo že zkrátka máme pocit, že naším úkolem je předávat dětem vědomosti a to ostatní patří jinam, zejména do rodiny. Myslím ale, že jsou prostě situace, kdy odstříhávat emoce od vědomostí nejde a měli bychom se snažit, aby u nás ve škole bylo takové prostředí, kde můžou ty emoce bezpečně proběhnout.