Co s gramatikou

Mám velikou radost, že se už našlo pár dalších učitelů, kteří se nadchli pro dílnu psaní na prvním stupni, dokonce se rozhodli, že má smysl, aby byla základem celé výuky (u nás momentálně tři hodiny ze sedmi a začíná se mi zdát, že je to možná málo :-). Přestože se zdá, že přínosy této "metody" jsou jasné, zas a znovu vyvstává palčivá (a důležitá) otázka - co ale s gramatikou? Když odložíme učebnice a budeme s dětmi hlavně psát a číst, naučíme je všechno, co mají umět?

Nebudu se tady teď rozepisovat o tom, co si myslím (a věřte, že si to myslí hodně učitelů) o učivu, které žákům určuje RVP/ŠVP. Ten se třeba jednou změní, třeba nebudeme muset děti učit už v mladším školním věku věci, které by se daleko snáze učily až mnohem později, kdy už to pro ně (třeba vzhledem k výuce více cizích jazyků) má i větší smysl. Teď v takové situaci ale nejsme. Jsem přesvědčena, že dílna psaní může být dobrou cestou, jak s dětmi probrat vše potřebné, ale tak, aby v tom viděly nějaký smysl, bylo to pro ně pochopitelné a stravitelné, pomohlo jim to ve vlastním nakládání s jazykem. Ony nám totiž děti samy nabízejí, na co se zaměřit, co už zvládnou, na co už jsou připravené.

V první řadě učitel s dětmi stále komunikuje, když pracují na svých textech. "Paní učitelko, jak se píše ryby? Proč se to píše s tvrdým y, když to není vyjmenované slovo?" "Jak mám napsat dělali? A když jsem tam byla jen se ségrou, tak dělaly?" Ptají se třeba třeťáci na to, co jim běžná učebnice ještě ani zdaleka nenabízí. Ptají se samozřejmě jen někteří, ale pokud už se zeptají zhruba potřetí, začínají to mít pod kůží a ovládají nové pravidlo pravopisu, díky kterému mohou psát to, co chtějí, správně.

Dalším výborným vodítkem jsou některé části textů dětí, které pak můžeme využít v minilekci na začátku dílny psaní.

Byl jednou jeden boxer, který moc rád sportuje. Většina dětí si snadno všimne různých slovesných časů - že se tomu tak říká a jaké slovesné časy máme, jim prozradíte vy.

Byli tři gangsteři, kteří chtěli vyloupit banku. .... A pak jsme jim začali ujíždět a peníze jsme schovali. Jaká je to slovesná osoba? Proč jsou různé? Je to jedno, v jaké to napíšeme? Co se nám do tohoto textu hodí víc? Zkusil jsem už taky psát různé texty ve třetí i první osobě?

A pokud budete chtít, napište mi na můj email alespoň 5 dalších informace. A máme tu příležitost pro minilekci o pádech.

V dětských textech najdeme příležitost pro učení různého jazykového učiva. Můžeme je taky využít pro procvičování, i když to není varianta, kterou bych preferovala, jde prostě jen o procvičování, nikoliv o to, co může nějakým výrazným způsobem posunout dětské vnímání jazyka a schopnost jazykem vyjádřit to, co chceme. Nicméně občas mám i já pocit, že se tomu procvičování nemůžu tak úplně vyhnout, raději pak pracuji s texty dětí než s pitomými nicneříkajícími úryvky textů v učebnicích. Žáci tak můžou ve svých textech (nebo textech spolužáků) hledat různé slovní druhy, vyjmenovaná slova...

I my máme a používáme učebnice a máme poměrně klasické hodiny zaměřené na výuku jazyka. Ze sedmi hodin, které na ČJ s dětmi mám, jsou to ale jedna dvě hodiny týdně. Přemýšlela jsem i o tom, jestli bych si výuku dokázala představit úplně bez učebnic. Nedokázala. Ne kvůli žákům, ne kvůli sobě - kvůli rodičům. Učebnice je docela dobrý nástroj, ve kterém rodiče snadno najdou přehled toho, co má jejich dítě umět, co s ním procvičovat, když procvičovat chtějí, je to také snadný přehled učiva. Možná nám to může připadat zvláštní, ale najdou se sem tam i rodiče, kteří se v učivu třetí třídy ztrácejí. Cítím se jako učitelka zodpovědná za vzdělání mně svěřených dětí a velkou součástí toho vzdělání je samozřejmě i rodina (každá jinak, svým způsobem), má krátká zkušenost říká, že většina rodin očekává, že dítě bude chodit ze školy s jakýmsi přehledem, kterého se pak mohou doma držet. To je něco, co nemůžu ignorovat. (Na druhou stranu už například ignoruji požadavky, aby mělo dítě přehled učiva ještě v sešitě. Přepisovat si do sešitu něco, co už mají v učebnici, mi připadá jako vyložená ztráta času...). Aby rodiče věděli, co právě děláme, co mohou tedy v učebnici hledat, mám na webu třídy vždy (velmi stručný) týdenní plán. Myslím také na to, že "moje" děti brzy budou přecházet na další stupeň školy, kde se jednak očekává, že budou ovládat určité učivo (pravděpodobně bohužel právě ty přehledy), jednak je tam s velkou pravděpodobností čeká výuka na učebnicích a přehledech založená. Cítím se zodpovědná i za to, že to pro ně nebude úplná novinka a nebudou v úplném šoku.

Co se týká samotných jazykových hodin - pokud to jde (tzn. pokud jsem schopná to vymyslet), snažím se, aby děti měly šanci například pravopisná pravidla z něčeho nejprve samy vyvodit, než abych jim rovnou předestřela "je to tak a tak, tak si to pamatujte". Úplně jednoduchá aktivitka tohoto charakteru jsou třeba lístečky s různými slovy, která mají děti ve skupině za úkol rozdělit do několika skupin. Samy pak vysvětlují, proč se rozhodly tak, jak se rozhodly. Např. na jedné hromádce máme jména zvířat, lidí a měst, v druhé hromádce žádná jména nejsou. A samozřejmě si alespoň někteří všimnou, že ta jména jsou napsána s velkým písmenem.

Další tip, který mě ke gramatice napadá, jsou lapbooky (malé knížečky/sešitky, které si samy děti vyrobí) s přehledem učiva. Na konci loňského roku si některé děti vyrobily lapbook o pádech, o slovesech, o slovních druzích... Už při samotné výrobě si učivo opakují a upevňují, ale hlavně je to jejich pomůcka, ve které se dobře vyznají, kterou používají stále a rádi.

A nakonec čtení, to je nedílnou součástí výuky jazyka. R. mi tuhle na otázku jak ví, jak tohle slovo správně napsat, odpověděl: "Protože už jsem ho mockrát viděl a poznám tak, jak vypadá správně." Je to přesně tak. Musíme pečovat i o to, aby z našich žáků mohli být čtenáři - i když zrovna přemýšlíme o výuce gramatiky.