Dílna psaní - základy

(psáno v létě 2017)

Když otevřete jednu ze základních příruček programu RWCT, dočtete se tohle:

KM je myšlení nezávislé, samostatné.

Informace a informovanost jsou výchozími body kritického myšlení.

Kritické myšlení hledá a předkládá otázky a problémy.

Kritické myšlení hledá promyšlená zdůvodnění.

Kritické myšlení je myšlením ve společnosti.

A:

Psaní je pro kritické myšlení nejcennějším nástrojem.

Divíte se poslednímu bodu alespoň trochu? Já jsem se divila, protože program RWCT mám úzce spojený se čtením a čtenářstvím, se psaním jsem se v něm setkala zatím spíše okrajově. Přesto, když jsem se před časem chystala na převzetí nové třídy na prvním stupni, cítila jsem, že je to právě psaní, které bych do své výuky ráda zařadila, ba co víc, které by se pravděpodobně mohlo stát základním kamenem celého mého učení - alespoň co se výuky českého jazyka týká.

Chystala jsem se na svou novou třídu třeťáků a věděla jsem jistě, že matematiku se budeme učit podle Hejného, k prvouce že asi nebudeme příliš potřebovat učebnici a budeme se přesouvat co nejvíce ven, přímo ke zdroji cenných zkušeností a informací, ale s výukou ČJ jsem si lámala hlavu. Bylo to až paradoxní, jelikož jsem podstatnou část svých studií strávila na katedře českého jazyka a literatury a program RWCT jsem do sebe mohla nasávat už od dob svých školních let... Přestože jsem už věděla, co jsou čtenářské strategie nebo čtenářské kontinuum, hledala jsem něco, co by mi pomohlo celou jazykovou a literární výuku uchopit nějak komplexně, přirozeně a pro děti smysluplně. Rozhodně mi v tom nepomohly učebnice českého jazyka, které jsem nashromáždila a začala pročítat. Pitomé texty, pitomé otázky, pitomá cvičení na určování toho a onoho, aniž by z nich učiteli, dětem nebo rodičům mohlo být zřejmé, proč že to vlastně děláme. Díky bohu pár měsíců před tím vydal Ondřej Hausenblas knížku Čeština doopravdy. Jak jsem ji pročítala, narazila jsem na tvrzení, že čeští učitelé už dobře znají a ovládají koncept dílny čtení, ale v budoucnu bude potřeba, abychom propracovali také dílnu psaní. No jasně! Když máme dílnu čtení, musíme mít i dílnu psaní. Ano, i pojem dílny psaní známe už mnoho a mnoho let z programu RWCT, až donedávna šlo ale opravdu jen o znalost teoretickou a to i u odborníků nejpovolanějších.

Začala jsem intenzivně pátrat, nejprve jsem zjistila, že máme o dílně psaní i samostatnou příručku RWCT (objevila jsem Ameriku), úplně mi ale nestačila k tomu, abych si dílnu psaní dokázala v praxi představit. Taky už jde přeci jen o materiál poměrně letitý. Začala jsem pátrat na internetu i v knižních zahraničních zdrojích a zjistila jsem, že v některých oblastech USA učitelé praktikují tzv. daily writing workshop - denní dílnu psaní. Psát s dětmi každý den? Nechat hlavně na nich, aby svůj tvůrčí proces řídily? Všechny jazykovědné nebo literárně teoretické poznatky používat jako nástroj pro vylepšení toho, co chceme sdělit? To bylo přesně to, co jsem hledala. Celé prázdniny jsem četla, shromažďovala různé zdroje, sledovala záznamy hodin na YouTube a byla jsem pevně rozhodnutá, že takhle bude moje výuka vypadat - i když jsem stále nevěděla, jak přesně.

Během září probíhaly ve třídě různé pokusy, přípravné aktivity, experimenty, které nakonec mě a děti dovedly k docela ustálené podobě dílny psaní, která se opravdu stala základem naší práce s jazykem (ve třetí třídě jsme měli k dispozici osm hodin ČJ, tři z nich jsme věnovali právě dílně psaní, dvě dílně čtení a zbytek se dělil mezi různé činnosti podle aktuální potřeby - společné práci s textem, procvičování vyjmenovaných slov nebo jiné gramatiky atp.). Počítáte tedy dobře, že práce v dílnách tvořila opravdu více než polovinu času, který jsem s češtinou trávili.

Jak dílna psaní vypadá

Naprostým základem dílny psaní je pro mě aktivita a vnitřní motivace dětí, ony samy rozhodují, o čem budou psát, jestli potřebují pracovat samostatně nebo ve dvojici, ve skupince... Nechci tu popřít, že je někdy potřebné a užitečné, aby děti dostaly od učitele nějaké pisatelské zadání, které je třeba i pro celou třídu stejné, takový úkol dětem zadáme asi ve chvíli, kdy tím sledujeme nějaký konkrétní cíl, kterého by měly dosáhnout všechny děti ze třídy. Osobně takovou práci už ale nevnímám jako součást dílny psaní - podobně jako už dnes víme, že pracuje-li celá třída s jednou knihou, může to mít dobrý důvod a ušlechtilý cíl, rozhodně to ale nebudeme vydávat za dílnu čtení.

Dílna psaní (stejně jako dílna čtení) má ustálený postup, kroky, které na sebe navazují. Jejich konkrétní provedení už samozřejmě záleží na učiteli a situaci ve třídě, kterou právě učí.

Takovým "předsazeným" krokem je minilekce, kterou vede (jako jedinou část DP) učitel, je to krátký čas a prostor, na kterém žákům představíme něco, s čím bychom byli rádi, aby už při své tvorbě začali samostatně pracovat.

Samotný tvůrčí proces je pak rozdělen následujícím způsobem:

Hledání námětu

Psaní nanečisto

Konzultace (se spolužákem, s paní učitelkou) a korektura textu

Psaní načisto

Zveřejnění - čtení před třídou, autorské čtení pro rodiče nebo celou školu, publikace...

Minilekce

První minilekce se můžou hodně týkat hledání námětů a vůbec témat, která by dětem mohla pomoci rozepsat se. Takže jsme si například kladly otázky Co spisovatelé/ pisatelé píší? O čem můžeme psát? Kdo může být hrdinou příběhu? Dál jsme společně dělali mapu příběhu, "mapu" postavy, věnovali jsme se tomu, co je začátek, prostředek a konec příběhu. Minilekce pokrývají všechno, co s psaním souvisí - ať už jde o formu nebo obsah. Minilekce samozřejmě vycházejí z toho, jaké cíle výuky máme stanovené a z toho, kde právě naši žáci jsou, jaké jsou jejich aktuální pisatelské potřeby.

Minilekce můžou být dopředu velmi promyšlené a výborně připravené, ovšem to, jestli pro naše žáky zafungují, je někdy trošku chemie (anebo spíš otázka našich zkušeností - a troufám si tvrdit, že na mistrovské úrovni v Čechách (ani na Moravě :-) ještě nikdo nejsme), někdy se povede ale taky minilekce, která těží z aktuálního silného zážitku dětí. Když nás ve škole navštívil Mikuláš s čertem a andělem, byly děti jak z divokých vajec, ale dokázaly společně celkovou náladu poskládat do úvodu textu: Nemohli jsme to vůbec vydržet, byl tu hrozný řev, všichni bláznili a lítali... Samy poznaly, že by takový začátek textu asi čtenáře navnadil více, než dopoledne jsme čekali na Mikuláše.... A když naše práce vyšla z toho, co jsme právě všichni společně prožili, zafungovalo to rozhodně lépe, než kdybych se já snažila děti více uměle dovést ke stejnému výkonu.

Do minilekcí samozřejmě "schováme" prakticky veškerou gramatiku, i když s tou se samozřejmě v rámci DP pracuje i jinak.

Hledání námětu

Když jsem, s dílnou psaní začínala, myslela jsem si, že hledání námětu bude pro hodně dětí náročné, že nebudou mít žádné nápady, že budou potřebovat nejrůznější startéry pro psaní. Velice jsem se mýlila. Občas se samozřejmě stane, že někdo neví, o čem psát - v takovém případě se poradí se spolužákem, se mnou, vyndáme flip ze začátku roku se seznamem toho, o čem můžeme psát a v nabídce je vždy pár startérů - úvodní věty příběhu nebo obrázky, jejich využití je ale minimální. Některé děti mají svá oblíbená témata, jiné píší pokaždé o něčem jiném... Moc mě těší, že se tu taky projevuje ovlivnění tím, co děti právě čtou - někdy napíší třeba pokračování svého oblíbeného knižního příběhu.

Děti píší texty různorodé nejen tematicky, ale taky žánrově - pohádky, hororové příběhy, výklady o vesmíru nebo čtyřkolkách, recenze počítačových her, recepty, pohledy, plakáty, scénáře... Práci ve dvojicích nebo skupinkách není potřeba korigovat příliš často (i když někdy se to samozřejmě stane), děti se většinou práci věnují docela naplno.

Psaní nanečisto

Když už víme, o čem chceme psát, pustíme se do toho. U první verze nijak zvlášť nezáleží na tom, jestli je v ní mnoho chyb nebo jak úhledně je napsaná. Na psaní je tolik času, kolik je potřeba (každou dílnu psaní je na psaní samotné asi 20 minut, což je čas, po který už dokáží psát i trošku vytrénování třeťáci. Všichni, ne jen ti "šikovní".) Když nestačí čas vymezený v jedné hodině, což bývá pravidlem, pokračuje se v další dílně psaní a tak dál, dokud není text dopsaný. Někdo z žáků tedy pracuje na jednom textu třeba jen dvě vyučovací hodiny, jiný na něm pracuje i několik týdnů.

Konzultace a kontrola pravopisu

Ve chvíli, kdy je text napsaný, přichází na řadu konzultace, možná nejobtížnější bod celého procesu.

Pro konzultaci máme ve třídě určené místo v rohu na koberci, kde každý, kdo dopsal svou první verzi textu, čeká, až se k němu připojí spolužák/spolužáci nebo já. Děti si pak navzájem přečtou to, co napsaly, a dají si k textu stručnou zpětnou vazbu. U začínajících pisatelů vypadala asi takhle: "Máš to hezký. Ale nepochopil jsem ten konec. To už byl konec?" "Dobrý, ale zdá se mi to nějak krátký, co kdybys tam ještě přidal..." S tím, jak žáci i učitel nabírají pisatelské zkušenosti, se i schopnost poskytovat zpětnou vazbu zlepšuje, je to dovednost jako každá jiná, je možné ji natrénovat. Třeba i díky tomu, že postupně pro texty zavádíme různé sady kritérií, které nám i žákům pomáhají přehledně sledovat to, co z pisatelského řemesla už zvládají, co jejich text obsahuje, kde by ještě mohli odvést kus práce.

Po konzultaci přichází čas na kontrolu pravopisu, postupů je mnoho, důležité samozřejmě je, abychom děti i v tomhle učili samostatnosti a důslednosti.

Psaní načisto

Teď už se spisovatelé blíží do finále, opravený text je potřeba přepsat tak, aby v něm nebyly žádné chyby a aby byl napsaný čitelně. Zpočátku děti všechny texty přepisovaly, tzn. psaly je celé znovu. Když začaly psát texty delší, začal je tento proces otravovat a většinou tak opravují jen chyby.

Někdy se ale stane, že text celý přepsat musejí - pokud je text příliš gumovaný, jsou v něm škrtance, některá slova se vůbec nedají přečíst... Hotová verze má být nejen gramaticky v pořádku, měla by být zkrátka i přiměřeně úhledná.

Čtení před třídou

Ve třídě máme pro dílnu psaní vyhrazenou jednu celou nástěnku s tabulí, na nástěnce visí plakátky z minilekcí, na tabuli je napsáno mám hotovo, chci číst, pořadník se čtyřmi čísly, kam se děti zapíší vždy, když text dopíší a přepíší a chtějí se o něj podělit s ostatními.

Jsou samozřejmě děti, které se o čtení hlásí s každým svým textem, a jiné děti, které je občas potřeba jemně pobídnout, aby nám svůj text také představily.

Autor pak čte svůj text celé třídě a ta mu pak řekne a) co se jí na textu líbilo, co zaujalo, co se povedlo b) jaké máme otázky k textu, čemu jsme nerozuměli, co bychom ještě doplnili... Naše zpětná vazba se zaměřuje jak na text samotný, tak na přednes, děti už dobře vědí, že ten by měl být hlasitý, plynulý, srozumitelný (bez drmolení a tak akorát rychlý).

Tenhle bod celého procesu mě vždycky rozradostní, protože se mi zdá, že dětem dává příležitost růst nejen autorsky, ale také lidsky, dodá vždy dětem trošku víc sebevědomí. Stává se nezřídka, že děti, které jinak ve škole nijak nevynikají a jsou spíše šedé myšky třídy, napíší text, který jejich spolužáky opravdu nadchne a i mně dá příležitost úspěch žáka vyzdvihnout.

V tomhle pro mě možná tkví to největší kouzlo a velká důležitost dílny psaní - ne v tom, že nějakým způsobem k žákům dostaneme hodně vědomostí a vypěstujeme mnoho dovedností, na které je jiná výuka krátká, ale v tom, jak ohromně může děti posouvat osobnostně - jako jednotlivce i kolektiv. Nic jiného, co děti ve škole zažívají, nedá tolik uspět úplně všem žákům. U ničeho jiného žáky tak dobře nepoznáme. U ničeho jiného nemají v běžné výuce tak velký prostor aktivně ovlivňovat svět kolem sebe.

DP a výuka jazyka

V dnešní škole chceme už po velmi malých dětech (od druhé třídy), aby byly schopny jazyk analyzovat, učíme je jednotlivé slovní druhy (vyjmenovat a v textu vyhledat...a označit číslem, pochopitelně), učíme je pády podstatných jmen, určování slovesných kategorií a mnoho dalších věcí, které z mého pohledu jsou naprosto samoúčelné, většina dětí jim stejně moc nerozumí a hlavně jim takové biflování nijak nepomáhá k tomu, aby se učily jazyk lépe ovládat a používat. Jsem ale přesvědčena o tom, že skoro jakékoliv gramatické učivo můžeme dětem při dílně psaní zprostředkovat mnohem přirozeněji a tak, že v tom vidí smysl. A řekněte sami - kolik znáte učitelů druhého stupně, kteří si stěžují, že jejich šesťáci (i deváťáci) stále neovládají to a ono učivo. A to se to drtí celý první stupeň!

Při dílně psaní se samozřejmě děti zaměřují i na správný pravopis, kontrolují si správnost těch jevů, které už znají (takže ve třetí třídě to například bylo správné psaní diakritiky, y/i po tvrdých a měkkých hláskách, správné psaní vyjmenovaných slov a slov příbuzných...), dojde ale i na gramatiku v širším slova smyslu. Dochází k tomu zcela přirozeně při hovorech s jednotlivými žáky nad jejich texty nebo při představování textu celé třídě.

Pája například napsal: Byl jednou jeden pán a ten moc rád boxuje. Děti zbystří: "To zní trochu divně... je tam byl a boxuje. To je jako že byl třeba včera, ale rád boxuje teď." "Aha, Adélce připadá divné, že Pája napsal jedno sloveso v minulém čase - byl a druhé v čase přítomném. Všiml si toho ještě někdo? Co by měl Pája v té větě změnit, aby vám to znělo lépe?" Při hovorech o jazyku děti používají svá vlastní slova, zatímco učitel může přirozeně používat správné termíny, které chce, aby děti znaly, ty pak děti postupně přijímají za vlastní. Když se pak s dětmi dostaneme k nějakému školnímu cvičení, ve kterém máme určovat časy sloves, děti si snadno vzpomenou na situaci, kdy problém času slovesa řešily doopravdy, kdy na tom vážně záleželo - a plnění takového úkolu je pak pro ně mnohem snazší.

Je potřeba počítat s tím, že během DP je každý žák na své úrovni, jak v pisatelském řemesle, tak v práci s jazykem. Zatímco někteří třeťáci ohlídají jakž takž psaní y/i u vyjmenovaných slov, jiní už si začnou všímat, že jsou případy, kdy nemůžou použít žádnou sobě známou poučku a pátrají po tom. Frank a kamarádi hráli, nebo hrály? Proč, paní učitelko? Všichni jsme byli veselí, nebo veselý? V takovou chvíli se pokusíme stručně vysvětlit psaní toho kterého jevu, když na něj žák narazí třeba potřetí, začíná se mu dostávat pod kůži. Některé děti tak začnou úplně přirozeně ovládat učivo, ke kterému by se jinak dostaly až za rok dva. Protože to potřebují.

Zveřejnění

Důležitou součástí celého spisovatelského procesu je určitě také zveřejňování prací. To probíhá u každého textu při čtení celé třídě, pak je ale dobré nějakým veřejnějším způsobem představit ty opravdu dobré práce. Cest, jak to udělat, je určitě mnoho - třídní nebo školní časopis, veřejně dostupná nástěnka, web třídy... Nám se zatím osvědčilo autorské čtení, které proběhlo na konci každého pololetí. Děti samy vybraly text, na který byly nejvíce pyšné, ten potom četly před rodiči v kulturním domě. Děti četly na mikrofon, jednak proto, že by byla škoda, kdyby jejich povedené texty nedolehly k uším posluchačů, ale také proto, že to situaci dodalo patřičnou vážnost a důstojnost. Žáci byli zpočátku hodně nervózní, neměli s veřejným vystupováním žádnou zkušenost, nakonec ale byli samozřejmě rádi, že se překonali, a potlesk a chvála rodičů je potěšily.

Dílna psaní se během posledních pár let začíná dostávat do našich škol víc a víc, což je skvělé. Zatím si neumím představit lepší koncept, který by byl tak účinný a smysluplný při použití v běžných školních podmínkách.

Na závěr jen trošku zdvižený prst: některé věci, které mohou mít někdy ve výuce svoje využití, opravdu nejsou dílnou psaní a k samostatnému, svébytnému tvoření a vyjadřování dětí nevedou. Většinou jsou to ty, které najdeme v různých pisatelských příručkách, cvičebnicích tvůrčího psaní atp. To je podobné, jako kdybyste si mysleli, že dáte-li dítěti omalovánky, pomáháte mu, aby se z něj stal opravdu malíř.