Jak psát osobní příběh

03.11.2021

Nejdřív malá zastávka. Proč tomu říkám "osobní příběh", co to vůbec má být? Je to překlad anglického "personal narrative", pojmu, který se v amerických systémech denních dílen psaní používá už mnoho a mnoho let a označuje jeden určitý typ textu, který můžeme se svými žáky psát. Osobní příběh mi pořád zní trošku moc široce, může vyvolávat představu, že chceme po žácích nějaký ucelený příběh jejich života, což nechceme. Na druhou stranu - nemáme zatím nic lepšího. Z toho, co se běžně v českých řečech vedených o psaní ve škole používá, by se nabízelo slovo "vyprávění". Tomu se ale já chci rozhodně vyhnout, protože vyprávění se řadí do tzv. slohových útvarů (mimochodem - to má být jako co? To, co učíme děti jako slohové útvary, jsou zhusta postupy, které jistě můžeme využít při psaní nějakého textu ve chvíli, kdy to má nějaký účel, samy o sobě tyto útvary jsou ale literatuře na hony vzdálené) a máme už trošku moc zažité, jak takové vyprávění psát. Opět - úplně jinak, než jak chceme, aby naši žáci psali tyhle osobní příběhy. 

Pro přiblížení si dovolím ještě jedno anglické slovní spojení - "small moments". To je přesně to, k čemu se snažíme žáky dovést. Najít nějaký jeden malý moment ze svého života, kdy zažili něco napínavého, smutného, veselého... a o tom aby napsali svůj text JAKO SPISOVATELÉ. Ne aby psali (opět) vyprávění o svých prázdninách, ve kterém se snaží pokrýt celé dva měsíce zážitků. Literárně hodnotný text z toho většinou nevyleze, jen chronologický popis událostí.

Takže: co je osobní příběh a jak můžeme žáky k jeho napsání dovést?

1) Osobní příběh: hledáme jeden malý moment ze svého života a o něm chceme psát jako spisovatelé. Budeme tedy hodně pečlivě vybírat a taky osekávat to, co už vlastně k našemu příběhu nepatří. Já jsem se svými páťáky, pisatelsky nepolíbenými, dělala minilekci, ve které jsme si dělali mapu prázdnin. Ukazovali jsme si, k jak malým kouskům prázdnin by mohlo naše psaní směřovat. Že tedy náš text nebude "moje prázdniny", dokonce ani "na skautském táboře", ale že míříme k takovým malým zážitkům, jako třeba "jak jsem na bojovce spadl do vody, utopil holinku a brácha mě zachránil". 

Pak jsme udělali ve třídě brainstorming a snos všech svých nápadů - aby byly i nadále dětem na očích. Zdálo se, že hodně žáků celkem hravě pochopilo, o co jde, i když - jak se ukázalo při samotném psaní - vyhmátnout někdy to, co bude jádro dobrého příběhu a zapomenout přitom tak trošku na všechno ostatní, co se ale doopravdy stalo, nemusí být vůbec snadné.

2) Modelování. Když jsme představili, jaký text budeme psát, když mluvíme o osobním příběhu, je na čase hojně modelovat, jak přemýšlíme o námětech a jak je vybíráme. Je určitě dobré, když tohle modelování udělá učitel, zároveň si ale můžete na pomoc vzít i jiného odborníka - obzvlášť pokud jste v psaní nováčci, může to být pro vás jistější cesta. Já jsem třeba sáhla po externím zdroji zase z jiného důvodu: moje současná skupina žáků je poměrně náročná, 29 dětí, které dosud nebyly úplně zvyklé na pilnou práci a svižné pracovní tempo. Když jsme se do psaní OP pouštěli, zdálo se mi, že nechám tu chvilku mluvení před tabulí raději na někom druhém, což mně umožní mít oči na šťopkách a bedlivě monitorovat, jestli všichni moji žáci věnují svou pozornost právě tomu, čemu by měli. Použila jsem tohle video (je sice anglicky, ale hlavní informace snadno pochopily i děti, které anglicky neumějí). https://www.youtube.com/watch?v=AxInWagSaA0

3) Dolování dalších nápadů. Přestože už ve třídě je nějaký soupis nápadů, je potřeba dát všem žákům další příležitost, aby ze sebe vydolovali takový zážitek, o kterém se jim bude dobře psát. Protože jde o příběh osobní, považuji za dobré zdůraznit, že to může být příběh různé povahy - může to být zajímavá, veselá, napínavá historka, ale můžeme taky psát o něčem, kvůli čemu jsme byli opravdu smutní nebo o tom, co nám nahnalo strach. Na žáky to ale jen tak nehodíme! Ptáme se jich, jestli sami někdy četli něco moc smutného, proč spisovatelé o smutných věcech píšou, k čemu je jim to dobré. Mluvíme taky o tom, kdo je naše publikum (primárně jsou to spolužáci ve třídě), a že je jen na nás, co jsme ochotni se svým publikem sdílet a  co už ne. Skoro všichni mí žáci se odhodlali a do následujícího pracovního listu některé své smutné zážitky napsali. K tomu jsem se pak taky vrátila - ne konkrétně a jednotlivě, ale ocenila jsem, že sebrali tu odvahu, a snažila jsem se dát najevo, že i takové zážitky nás jako lidi můžou spojit. Ne, opravdu to není jednoduché, když vás opustí přátelé a vy nevíte, jestli je ještě někdy uvidíte. Vím, že opustit zemi, kde jste se narodili, kde máte všechny babičky a dědečky není legrace. A ano, když umře někdo blízký, je to moc smutné. Je na vás, jestli o něčem z toho napíšete, ale pokud tak uděláte, určitě najdete mezi čtenáři hodně těch, kteří se do příběhu dokážou dobře vžít, protože sami mají stejné nebo podobné zážity.

Tady je můj "dolovací" pracovní list. Žádný zázrak, ale fungoval. 

4) Mentorský text a tabulka kritérií. Nechte žáky přečíst nějaký vhodný mentroský text, tedy text, který zhruba odpovídá tomu, jaký pisatelský výkon od svých žáků očekáváte, text, ve kterém jsou splněna všechna kritéria, na která budete s žáky hledět, až budete hodnotit jejich výkony. Ano, hádáte správně - pravděpodobně si takový text budete muset napsat sami. Já dávám k dispozici (pro využití ve třídě, děkuji :-) svůj neumělý mentorský text. A taky tabulku toho, co by takový text měl obsahovat - hledáme společně nejprve v tomhle mentroském textu, pak už do ní koukáme průběžně, když se žáci pustí do psaní, když spolu konzultují nebo když už čtou své hotové texty. 

mentorský text pro starší žáky

kritéria pro mladší děti (3. třída)

kritéria pro starší děti (4. - 5. třída)

Přestože jedno z nesporných kouzel dílny psaní tkví v tom, že mají žáci velikou svobodu ve volbě témat i formy, zařadit psaní takového osobního příběhu doporučuju. Jednak to bývá něco, co je celkem snadné pro všechny děti, opírají se o své vlastní zážitky, jednak se při tom o nich můžete ledacos dozvědět, ale hlavně se při tom i starší děti, které nejsou úplně zvyklé psát, hodně naučí, získají takovou základní pisatelskou výbavu, základní povědomí o tom, jak má dobře napsaný text vypadat. A i když pak budou psát třeba horory nebo jiné krváky, spousta toho, co se tady naučily, pomůže i těmhle jejich textům dosáhnout určité literární úrovně.