O belgické škole

Jak se blíží náš přesun přes půlku Evropy, stále víc jsme hlavou v Čechách. Pro děti to znamená chystat se na vstup do nových škol, kolektivů, kroužků. Před pár dny jsem vedla docela dlouhý rozhovor s naším nejmladším - prvňákem. Nebo ho spíš vedl on se mnou. Vlastně až ve chvíli, kdy mi pokládal pro něj ty opravdu důležité otázky a kdy se ozývala různá udivená zvolání jako "Cože, šatna? Co to je?" "Bačkory?!" nebo "A co dělá paní učitelka po obědě?", mi naplno došlo, že zažije asi přeci jen mírný kulturní šok. A že některé rozdíly ve vzdělávacích systémech jsou možná na první pohled drobné, ale můžou být pro děti i učitele zásadní.

A řekla jsem si, že tohle by možná mohlo někoho zajímat :-)

Několik upozornění: nejsem v žádném případě expert na belgické vzdělávání. To, co popíšu, vychází primárně z mých zkušeností mámy, která tady měla dítě čtyři roky ve škole. Některé věci jsou jistě platné nejen pro naši školu, ale asi jen některé z nich nebudou platné úplně pro každou školu v Belgii.

Bude se mi tu taky míchat pohled čistě rodičovský s tím, co mě zaujalo při představě, že bych v belgickém systému jako učitelka pracovala.

Než se pustím do těch úplných detailů a konkrétností: belgické vzdělávání není pro zorientování se vůbec snadné, protože jde tak trochu o mix několika různých systémů. Je to takový pestrý guláš - stejně jako celá Belgie sama :-) A Brusel je v tomhle ještě pestřejší, protože tady se setkávají všechny ty ingredience na jednom místě.

V Belgii existují školy vlámské ("holandské"), frankofonní, německé, navíc ještě školy katolické a v Bruselu je samozřejmě i poměrně velká síť škol Evropských, ale ty stojí stranou.

Každý Belgičan se vzdělává až do svých osmnácti let. Předškolní vzdělávání začíná ve dvou letech, povinné je ale až od pěti let. Ovšem naprostá většina dětí je v mateřské škole od útlého věku - ostatně už od věku několika měsíců bývají děti v jesličkách, rodičovská dovolená je tu jen pár měsíců.

V šesti letech začíná první stupeň (oproti našemu systému je to trošku posunuté, nastupují děti, které dovrší šest let do konce kalendářního roku), ten je do šestého ročníku, tedy do dvanácti let. Mateřské školy a první stupně bývají často spojené v jedné škole, jedné budově, s jedním vedením. Tady nastává první síto a rozhoduje se, na jakou školu druhého stupně dítě může nastoupit.

Následuje dalších šest let povinné školní docházky.

Největší rozdíl

Školní dny jsou tady dlouhé (z pohledu našeho, nikoliv třeba z pohledu Francouzů :-) ), prvňáci končí čtyřikrát týdně po třetí hodině odpolední, jen středa je krátký den (cca jako všechny dny u nás). Ani ve školce neexistuje vyzvedávání "po o" - když syn nastoupil do zdejší MŠ a prvních několik týdnů jsme si vyžádali vyzvedávat ho takhle brzy, byli jsme za dost velké podivíny z Východu.

Během dne je ale několik přestávek včetně dlouhé obědové. Pokud není vyloženě slejvák, tráví děti přestávky venku, tzn. na školním dvoře. Proč jsou všechny zdejší školní dvory takové neútulné vybetonované placky vám dojde, když tu strávíte alespoň jeden podzim. A mimochodem - oproti školám českým je tu vidět mnohem méně obézních dětí. Myslím, že tomu vlastně ty delší školní dny a hlavně všechny přestávky venku dost napomáhají…

Je tu samozřejmě taky hodně prázdnin - šest týdnů se učí, pak jsou dva týdny volna, letní prázdniny trvají šest týdnů.

Učitel učí

Tohle byla asi jedna z věcí, která mě nejvíc praštila přes nos hned zkraje. V belgické škole učitel učí, není tu od ničeho jiného - a to platí i pro ty v mateřské škole u těch nejmenších dětí. Co to znamená - učitel tráví s dětmi ty části dne, které jsou určené ke vzdělávání (a poznamenám ještě, že zdejší předškolní vzdělávání je opravdu systematické vzdělávání a pracuje se tu často na věcech, které u nás děti čekají až v první třídě). Než výuka začne, během přestávek, během spaní nebo oběda si berou děti na povel vychovatelky. Takže učitel nestojí nikde na dozoru, v klidu se nají, chystá se na další výuku...

Kulturní hygienický šok

S výše zmíněným bohužel souvisí i další věc - ani ve školce se nijak zvlášť nepočítá s tím, že by se měl někdo o děti starat z hlediska hygieny, sebeobsluhy a podobně. Takže například neexistuje přezouvání a převlékání. Ano, nejmladší děti mají ve školce sadu náhradního oblečení pro případ nehody, rozhodně to ale není jako u nás, kde se děti mnohdy převlékají do venkovního oblečení nebo do pyžamek na spaní. A - ano! - děti se vůbec nepřezouvají. Na spinkání si tedy zouvají boty, tím to hasne.

Nemocné dítě - žádný problém

Tohle je taky dvojsečné. Na jednu stranu je to prima: pokud máte (třeba jako já) dítko, které začne kuckat a nudlit v říjnu a skončí zhruba někdy v květnu, můžete to tady milovat. Nikdo si nedovolí kvůli takové prkotině po vás chtít, abyste si dítě nechali doma.

Na druhou stranu - ve školách tady můžou být i opravdu nemocné děti. O tom, jestli je potřeba dítě poslat ze školy domů kvůli zdravotnímu problému, rozhodují zdravotnice (školní ošetřovna - to je teda další skvělá věc!). Dítě se obvykle posílá domů, až když má horečku, tzn. teplotu zvýšenou nad 38 °C! Nebo když se pozvrací. Několikrát za sebou. Chápete, že to jako běžný český rodič a učitel nechcete.

Zhýčkaný český rodič

Ano, tak jsem si tu zpočátku připadala - a teď mi tak mnohdy připadají naši rodiče z pohledu učitelky :-)

My jsme zvyklí snad neustále být v kontaktu s učiteli svých dětí. V české školce jsem se každý den při odevzdávání/ vyzvedávání dítka potkala s některou paní učitelkou alespoň ve dveřích, bylo možné si říct pár vět o tom, jak to dnes šlo nebo s jakou se do školky přichází... Základní škola zase měla web každé třídy, kde se každý týden objevily různé aktuální informace. V informačním systému školy byly průběžně vidět známky/ hodnocení dětí. Já jako učitelka českých dětí odpovídám na XY e-mailů od rodičů týdně a každý týden posílám prezentaci a shrnutí celého týdne.

Tak takhle to rozhodně v belgické škole nefunguje. S učiteli se často potkáme jen na třídních schůzkách. Ráno, když dítě odvedeme do školy, je tam, jak jsem už psala, pouze paní vychovatelka. Odpoledne někdo z dospělých přivede k bráně celý chumel dětí, obvykle několik tříd dohromady, děti vybíhají ze školy jako střely a rozhodně není prostor cokoliv rozebírat. A že bychom měli e-mail na paní učitelku? To neexistuje.

V podobném duchu je to tady s vysvědčením - vysvědčení tu asi není bráno jako nějaká finální vizitka, je to prostě a jednoduše zpráva o tom, jak to dítěti jde. Takže na třídních schůzkách prostě dostaneme vysvědčení s nějakým dalším komentářem, aniž bychom předem věděli, co čekat (tady tedy poznamenám, že máme asi i kliku, že našemu děťátku nedělá potíže nic - možná kdyby dělalo, věděli bychom to od paní učitelky dřív? Ale jistá si tím moc nejsem).

Mixle v pixle jsou tu normální

Brusel je opravdu moderní Babylon, nejen že se tu setkávají samotní multinárodnostní Belgičané (a Belgičané jejichž rodiče pocházejí z různých kontinentů), ale přijíždí sem za prací spoustu lidí, převážně, myslím, z Evropy, ale nejen. V jedné třídě se tak setká třeba osm různých národností a jazyků. Škola na to není nijak speciálně vybavená, počítá se prostě s tím, že děti budou dělat to, co právě zvládají a postupovat svým tempem. Nemají speciální hodiny francouzštiny nebo něco podobného, rozhodně ale jsem nikdy neměla pocit, že by kohokoliv z učitelů otravovalo, že musejí pracovat s dětmi, z nichž některé doslova neumějí ani slovo francouzsky. S multilingualitou se tady naopak pracuje, všechny jazyky jsou do výuky zvány a využívá se téhle bohatosti.

Rozdíly ve výuce

Jak jsem už naznačila výše, výuka je tu trošku jiná, než jsme zvyklí u nás. Obecně bych řekla, že není nijak vyhraněná, ale jsou tu i v běžných školách silně patrné prvky Montessori, které tedy asi jsou takovým mainstreamem - alespoň v předškolním vzdělávání a na prvním stupni. Už v MŠ se toho děti učí opravdu hodně, od základů matematiky po čtení a psaní. Není tedy asi divu (i když já jsem se divila :-) ), že se čtením a psaním se pak v první třídě už nikdo nepáře. To byl pro mě celkem podnět k zamyšlení. U nás začínáme uvolňovacími cviky, držením tužky (to, mimochodem, hodně národů vůbec neřeší!), trénujeme jednotlivé prvky vázaného písma, pak písmena jednotlivá, to, jak se mají správně navazovat… Tak to se tady opravdu neřeší. V září se prostě začnou psát slova, záhy věty. Jednotlivá písmenka mají v učebnici jeden vzor, který si děti obtáhnou. Děti dál prostě kopírují celá slova podle vzoru paní učitelky a motají to tak, jak si s tím samy poradí. Stejně tak rychle se skáče do čtení celých slov a vět.

Ve škole (alespoň té naší) není rozvrh hodin, jak říká V., paní učitelka rozhoduje o tom, co je právě potřeba dělat. I když - neplatí to tak docela, protože už ty nejmenší děti mají na některé předměty různé učitele, např. na tělocvik, výtvarnou výchovu nebo náboženství/ etiku / občanskou výchovu (ano, to jsou povinně volitelné předměty minimálně pro celý první stupeň).

Domácí úkoly existují, ale nepřehání se to s nimi. V našem případě je to vždy v pátek sada několika málo úkolů - čtení, psaní, matematika. Práci na doma má vždy na pracovním listě, učebnice k nahlédnutí máme doma jen velmi zřídka.

A ještě - testy. Všechno se hned testuje. Jakékoliv probrané téma je hned následováno testem, minimálně část z nich si netvoří učitelé sami, ale jsou součástí učebních materiálů, takže po určitém období je učitel jen nakopíruje a použije.

Rodiče vítání

Přestože jsem už psala, jak sporadický je pro rodiče kontakt s učiteli, nemůžu říct, že by místní škola byla rodičům uzavřená, ve srovnání minimálně s některými našimi školami určitě není. Jsou tradiční akce, které se pořádají pravidelně a to zhusta o sobotách, na které jsou rodiče zváni. U nás jsou to například různé bazárky, burza koláčů - další příležitost jak využít multikulturalitu školy - a na konci roku vždy "Fancy Fair", kdy mají jednotlivé třídy vystoupení, jsou nachystané stánky s různým občerstvením, ale často také něco extra. Třeba různé velké dřevěné hry, které si škola půjčuje, zábava typu lovení rybiček, skákací hrad… V jedné škole jsem viděla postavený i malý kolotoč nebo autodrom.

Co na závěr? Připadá mi celkem zajímavé si uvědomit, jak velká část z toho, co ve školách děláme, opravdu vychází jen z tradic, zvyklostí, které v našich kulturách máme. Stačí se podívat za humna a vidíme, že některé věci tam vůbec jako platné neberou. Je fajn se inspirovat. A naopak uvědomit si, co cenného máme u nás.