"Vedlejší efekty" dílny psaní

Že jsem přesvědčena o tom, že je systém výuky v dílnách psaní dobrý a účinný, to je asi každému jasné. Že věřím, že se tak žáci mohou naučit vše potřebné, že je to taky trochu víc baví, že dělají něco smysluplného... Navíc ale věřím (a u svých žáků jsem to viděla), že získávají ještě docela dost "navíc", co se zdaleka netýká jen hodin českého jazyka nebo školy.

- trénují schopnost vystupovat veřejně, učí se základní parametry dobře odvedené práce a i děti na prvním stupni jsou velmi brzy schopny samy zhodnotit, jak se jim v tomto směru vedlo.(Mluvil jsem dost nahlas, slyšeli mě všichni? Mluvil jsem srozumitelně? Zvládl jsem udržovat přiměřený oční kontakt s publikem? Mluvil jsem plynule?) Když se tohle naučí, jako když najdou - i v jiných školních situacích, ale i mimo školu. Alespoň někdy a někteří :-)

- trénují schopnost naslouchat. Když poslouchá celá třída čtení jednoho spolužáka, když spolu malá skupinka žáků konzultuje vlastní texty. Musejí poslouchat opravdu pozorně, protože reagují někdy na detaily v tom, co spolužák napsal. Vědí, že ihned budou mít příležitost reagovat na to, co slyšeli, říct, co je k tomu napadá, co si myslí - musejí ale vědět, na co reagují. Celá třída se učí, že v určitých situacích se opravdu musí vytvořit ticho, aby se práce mohla dotáhnout do konce. Žák v roli autora se učí, že si na to pozorné publikum musí počkat. Ale učitel v tom musí být důsledný - nenechat nikoho, aby mluvil do šumu a nechat to trochu víc na nich, neokřikovat a nezařizovat to ticho a pozornost za žáky.

- mluví spolu. To souvisí s výše napsaným. Když jeden žák představuje třídě svůj text a očekává reakce spolužáků, je to docela velká příležitost pro přímou komunikaci mezi nimi. Učitel tu nedělá prostředníka. (Nebo podle mě by neměl, pokud to není vyloženě nutné). Je dobré děti neučit hlášení se, po nějaké době tréninku jsou schopné si slovo předávat samostatně - ostatně tak, jak to asi dělají dospělí v nějaké skupině. Většinou se taky nehlásíme, že jo :-) (Já vím, záleží na situaci, počtu lidí a tak, ale chápete mě). Posluchače učíme, aby mluvili přímo k autorovi textu, ne k paní učitelce - ostatně její text to není, že. A pro některé je tohle docela oříšek, je pro ně těžké nekoukat na paní učitelku a mluvit k ní, ale říkat přímo spolužákovi: "Adame, mě se moc líbilo, jak jsi napsal...". Ale mluvím tu o svých zkušenostech s třídou, kterou jsem přebírala až ve třetí třídě. Jsem zvědavá, jestli u dětí, které budu provázet školou od počátku, dokážu tomuhle efektu úplně zabránit, jestli je možné je naučit, že to není paní učitelka, přes kterou se musí všechno filtrovat.

- učí se hledat na každém něco dobrého, váží si sebe a stoupá jejich sebevědomí. No dobře, tohle jsem napsala trochu nadneseně, ale do určité míry to tak podle mě je. Když se vyjadřují k tomu, co slyšeli, musejí se naučit nejdřív vyjádřit nějaké ocenění (není-li ocenění, nejsou ani návrhy na vylepšení :-) Věřte, že mě několikrát děti zachránily ve chvíli, kdy jsem se opravdu hodně potila, abych vymyslela, co mám na předneseném textu ocenit. Posluchači - spolužáci nikdy neměli problém něco takového najít. I když děti psaly texty opravdu hodně různých úrovní, nestalo se, že by ve třídě byly nějaké spisovatelské hvězdy a lůzři. Všichni vždy to ocenění dostali a připadalo mi, že si tenhle úspěch přenášejí nejen do jiných předmětů, ale vůbec do svého fungování v třídním kolektivu. A obzvlášť radostné v tom byly děti, které do té doby byly ty, kterým čeština nejde (třeba děti s nějakou poruchou).

- mají možnost volby. I když jako učitelé cítíme, že by bylo dobré předávat žákům větší zodpovědnost za vlastní vzdělání nebo jim dopřávat větší svobodu, je to někdy těžké skloubit s tím, co nás svazuje (RVP). Dílna psaní je docela jednoduchou cestou, jak dětem tu svobodu, možnost volby dopřát. 

Nazvala jsem článek sice "vedlejší efekty", ony ale možná vůbec nejsou vedlejší, že?