Začne to neznámkováním a skončí to mačetou
Před pár dny sdílel někdo v jedné učitelské skupině článek Deníku N s názvem Žádné známky, tresty ani povinné úkoly. Změňme naše rigidní školy, teď je k tomu dobrá příležitost.
Článek mimo jiné odkazuje na výroční zprávu České školní inspekce, která poukazuje na ne příliš velkou chuť poměrně značné části pedagogů používat moderní pedagogické postupy (doporučuju do zprávy nahlédnout, není to úplně veselé čtení). Jinak hovoří o změnách, které by mohly a měly nastat po velké revizi RVP.
To, co ovšem učitele v jedné z pokrokovějších učitelských FB skupin zaujalo nejvíc a o čem se nejvíc diskutovalo, byly právě věci zmíněné v nadpisu (neodvažuju se soudit, jestli to nebylo náhodou právě proto, že byly v názvu článku... ). A musím říct, že jsem z té diskuze byla mírně otřesena a přišla jsem na to, že jsem asi opravdu naivní, protože si troufám myslet, že naši učitelé jsou ve většině případů odborníci na svém místě.
Co v diskuzi například zaznělo:
"...žádné známky jsou nonsens... v životě jsme vždy za práci hodnocení, bez ohledu (na to), jestli děláme popeláře nebo tělocvikáře."
"A pak budeme přežívat jako ve filmu Bastardi."
"Škola má v první řadě připravovat na život... neznám člověka, který za svoji práci není hodnocený nebo nedostává úkoly."
"Já si myslím, že známky do toho patří, jako zpětná vazba pro žáky a rodiče..."
"Nádhera, žijeme přeci všichni v Utopii, nebo ne? Každé dítě...se přeci chce učit, a chce se učit samo od sebe a všechno..."
"Takhle to začíná a končí to mačetou."
Já si to četla a upřímně mi hlavou běželo jen: WTF.
Tady totiž nejde čistě o různé názory různých lidí. Tady jde o naprostou nekompetentnost tam, kde se právě mají odborníci - tedy učitelé - ozvat a prokázat své znalosti na vyšší úrovni, než má každá tetka z Horní Dolní, protože sama chodila před čtyřiceti lety do školy. Nechápejte mě špatně, v žádném případě tady na tomto místě nechci tvrdit, že známkování v jakékoliv podobě a za všech okolností je špatné, že nejde udělat smysluplně a neohrožujícím způsobem. Stejně tak nechci tvrdit, že by žáci nikdy a z ničeho neměli psát testy nebo dostávat domácí úkoly. Co ale tvrdím je, že je nepřijatelné, aby od učitelů zaznívaly výše popsané výkřiky, které prozrazují, jak moc jsou pro ně například známky nástrojem moci, který je odtržený od toho, o co ve škole jde doopravdy: tedy o to, aby se každý z našich žáků sám vzhledem k sobě, svým schopnostem i vlastnostem dostal na co možná nejvyšší úroveň vzdělání. Výkřiky výše uvedené, zdá se mi, ukazují, že tito učitelé nejspíš nebudou ani dobrými učiteli, protože jestliže potřebují známky proto, aby "udrželi studenty v lati", něco není v pořádku. Jestliže jim jako zpráva o tom, co už student zvládl a co ještě ne stačí známka, něco není v pořádku. Jestliže vážně věří tomu, že známka je nějaká zpráva pro studenta nebo jeho rodiče, něco není v pořádku.
Správný proces učitelovy práce je přeci (ve stručnosti) takový:
stanoví cíle výuky (podle RVP resp. ŠVP, podle toho, co už ví, že žáci zvládají/ ještě nezvládají), ideálně do tohoto procesu nějak zapojí i žáky (to je pro mě osobně zatím stále nejtěžší část a zcela otevřeně přiznávám, že tady je přede mnou ještě spousta práce).
pak vymýšlí, jakými kroky své studenty k těm cílům dovede.
cestou se snaží vyhodnocovat, jestli ty zvolené kroky opravdu žákům pomáhají směřovat k cíli, pokud zjistí, že ne, snaží se hledat nové cesty. (Tady zmínka o testech: jsou jistě předměty nebo oblasti, kde test může být opravdu dobrým, celkem rychlým způsobem, jak vyhodnotit pokroky žáků. Zároveň ale zprávu mně, žákovi ani jeho rodičům nedá jen a pouze známka z toho testu, známka bez dalšího komentáře.)
pak žáci dojdou (v ideálním případě) ke stanovenému cíli (a ano, někdy se cíle pro jednotlivé studenty mohou více i méně lišit) a pokračujeme dál ve stejných krocích. Stanovíme tedy další cíle atd. atd.
V tomto procesu není žák zbaven vlastní zodpovědnosti za svoje učení, může mít a má v něm nějaké povinnosti, pokud se mu nepodaří někam dojít vlastní vinou (třeba že se na nějakou zadanou práci prostě vybodne), nebudeme to jako učitelé brát na sebe, dozví se to on i jeho rodiče, budeme po něm chtít, aby aktivně napravil to, co sám zpackal... není to tedy tak, že žák nic nemusí nebo dělá jen to, co se mu zrovna chce (ale v dnešní době už je i nabídka škol, kde to takhle funguje, máme tedy možnost rodině, které by to vyhovovalo, takovou školu doporučit :-) nebo jen čeká, co mu naservíruje učitel.
Ano, je důležité cestou dávat žákům zpětnou vazbu. Což ale předpokládá, že i oni vědí, na čem to budeme sledovat a jak se pozná, jak se jim daří. Měli by být schopni to sami také shrnout. K tomu nám slouží cestou různé úkoly, různé typy práce, ke které máme např. sady kritérií (stručné ale popisné), body, které mají být v určitém úkoly splněny atd. Podle toho pak může žák nejprve sám říct ano ano, tohle jsem udělal, to tady v téhle své práci vidím, tohle tu naopak vůbec není. A není to tady proto, že... A kdybych příště chtěl, aby moje práce splnila i tohle, musel bych ještě podniknout takové a takové kroky... A možná by mi pomohlo ještě...
No a možná se taky některý náš žák v nějakém okamžiku rozhodne, že prostě některý úkol na lepší úrovni splnit nechce, to je taky jeho volba. My mu k tomu dáme zpětnou vazbu a pokud půjde třeba o něco, co jsme na začátku jasně stanovili jako cíl splnění třeba postupu do dalšího ročníku, může to mít pro studenta i takový fatální dopad.
Stejně jako si děti můžou domů nosit známky v notýsku, můžou (a měly by) tam mít i hodnocení, které se týká komplexnějších úkolů než jen testů na jedno téma. Takže když mám sadu kritérií, ve které odškrtáme, co se povedlo a co ne, ponese právě tohle domů jako zprávu pro rodiče. Nebo to dostane stručně shrnuté do několika vět. Opravdu si někdo myslí, že se rodič víc dozví z toho, když v notýsku uvidí třeba 2 ?
Samozřejmě se i se známkami dá zacházet lépe, než jako s nic neříkající nálepkou, například pokud jsou při zadání úkolu spárované právě s kritérii. Ale opět - tu informaci nepodává to číslo samotné (jedině u stále se opakujících úkolů, kde jsou stále stejná kritéria). Většinou, řekla bych, se ale takto se známkami nezachází. Schválně, udělejte pokus (na svých dětech nebo na dětech, u kterých si to můžete dovolit). Podívejte se na nějakou známku, kterou dítě ze školy přineslo. "Hm. Matematika test za 2. A co to, Pepíčku, znamená, žes dostal dvojku?" Pokud nemá Pepíček fakt kliku a paní učitelka s nimi před testem detailně neprošla, co to znamená, nebo pokud k té dvojce nedodala nějaký další komentář, dozvíte se asi nanejvýš něco jako: "Že to docela umim." Ale co? A co ještě ne? A co budeš dělat ty (a ty s paní učitelkou) pro to, aby ses ještě naučil to, co ti ještě nejde? Na žádnou z těchto nebo dalších otázek, které byste mohli mít, vám dvojka prostě odpověď nedá.
Můžu vám ale říct, co známky zaručeně udělat dokážou, obzvlášť když se s nimi zachází jako s nálepkami. Ve svojí nedlouhé kariéře jsem zatím vždycky učila ve škole, kde se nějakým způsobem známkuje. I teď, v Evropské škole, kde máme hodnocení na vysvědčení velmi detailní a rozhodně objektivnější a více říkající než škála 1 - 5, máme zároveň a během roku běžně používáme stupnici + až ++++, což je prostě jen jiná forma známky (pokrok je v tom, že to má u sebe rovnou i slovní nálepku, která u klasických českých známek většinou explicitně pro žáka vyjádřená nebývá, tady tedy od úplně ovládá po ještě ne). Také jsem zatím vždycky přebírala třídu "po někom", ještě nikdy jsem tedy nezažila (a vzhledem k tomu, že tady se nepěstuje jeden učitel se stejnou třídou od první do páté třídy, jen tak asi nezažiju), že bych měla možnost sama budovat u dětí vnímání známek a učení a vůbec požadavků, které na ně škola má. Takže nedokážu říct, jestli to jde zdravě a dobře vybudovat známkám navzdory. Každopádně - co se teda stalo u dětí, které jsem přebírala, a byly zvyklé od první třídy na známky?
"A bude to na známky?" Tuhle otázku asi známe všichni, ale co to vůbec je za otázku? Co má taková otázka dělat v procesu učení se? Ano, jsou úkoly, kterými zkusíme ověřit, jestli už jste nějaké učivo zvládli. Potřebuju to vědět já jako hlavní plánovač učebních činností, ale měl bys mít tu potřebu i ty, jako žák, protože víš, jaké cíle máš v určitém období splnit. Jestli to bude na známky nebo u toho nakonec žádná značka nebude, je úplně irelevantní. A pokud by učitelé neměli vizi vysvědčení za pár měsíců, nic by ani je netlačilo k tomu na všechny výkony lepit čísla, mohli by být prostě zaměřeni na tu podstatu. Zvládá to žák už? Všechno? Jak moc dobře? Co ještě ne? Proč ještě ne? Jak mu zkusím pomoct? Atd. O tuhle zprávu nám společně jde, ne o to číslo, které nahoru já jako učitel napíšu.
"A můžu si to opravit?" Myšleno jako tu známku. V jakém světě je tohle vůbec možná otázka? Nemůžeš? To by znamenalo, že učiteli nezáleží na tom jediném, na čem mu musí záležet, tedy jestli tě to naučil. Ano, teď máme nějakou zprávu o tom, že ti něco ještě nejde. Zamyslíme se napřed, jak to změnit. Pak to můžeme znovu ověřit a naším společným cílem je to, abys měl ve všem co nejlepší výsledky.
"Tohle neumím, na tohle jsem blbej." Případně ještě hůř obecně: "Ve škole mi to nejde, jsem blbej, jsem k ničemu." Ne, nebudu tady předstírat, že každý náš žák zvládne stoprocentně úplně vše, že každý má na to, aby vystudoval gymnázium nebo vysokou školu. Chci ale říct, že rozhodně každý náš žák má nárok na to cítit se ve škole dobře, mít normální sebevědomí a sebeúctu i úctu všech lidí okolo sebe. Možná že nebude vynikat v těch věcech, na které se zatím ve školách klade největší důraz, to nám ale nedává právo nasadit mu do hlavy myšlenku, že je k ničemu. Nehledě na to - takovou zkušenost má nejeden z nás - nálepka od jednoho učitele může být v přímém rozporu s nálepkou od učitele jiného (to k objektivnosti známek). Neříkám, že máme dětem mazat med kolem huby, ne. Ale máme jim (nebo spolu s nimi) prostě popsat, co už všechno zvládly - a každý už něco zvládl! - , co ještě nezvládly a jak dál. Rozhodně prokážeme lepší službu žákovi tímhle, než nálepkou "za čtyři". Ta ho prostě jen pošramotí, nepomůže mu vůbec v ničem. A jsem si jistá, že nikdo z nás nechce mít ve třídě zaseknutého žáka, který už předem vzdává svůj boj, protože tam zas nebude nic lepšího než trojka. Za to když se dozví, že mu něco jde, v něčem uspěl, pravděpodobnost, že bude dál ochoten pracovat a spolupracovat, je mnohem vyšší.
Co říct závěrem? Pokud někdo z učitelů potřebuje známky proto, aby měl na žáky nějaký bič, je to jeho nedostatečnost. Absence známek neznamená absenci pravidel pro vzájemné soužití, neznamená rozhodně taky absenci nároků na žáky nebo absenci povinností.
Známky také nemůžeme a nemáme srovnávat ani s odměnou, kterou jako dospělí bereme ve svém zaměstnání. Ne, v žádném případě. Jednak je to absurdní: žák si za ty známky zaplatí nájem, koupí jídlo, pojede na dovolenou? Ne. My dospělí děláme práci jen a pouze pro ty peníze? Jistě, někteří ano. Ale rozhodně to není ideální stav a doufáme i pro své žáky v to, že najdou pro sebe něco smysluplného a naplňujícího, co je zároveň bude živit. Mít radost z poznávání a touhu něco nového se dozvídat je jednou z životních kompetencí, kterou bychom si přáli pro všechny lidi. Každý z nás, kdo chce poznat nová místa, učit se jazyk, číst naučnou literaturu, to bude dělat celý život s vidinou jedničkové odměny? A někdy se prokousáváme i úkoly, které nás otravují, nechce se nám do nich. Proč je nakonec uděláme? Abychom nedostali pětku? Ne, doufám, že proto, že rozumíme jejich účelu, tomu, že je to sice otrava, ale souží to nějakému cíli, na jehož dosažení se chceme podílet. Nebylo by tedy lepší, aby i naši žáci tyto své cíle znali, rozuměli jim a podle toho se zařídili, než aby to dělali proto, že jinak dostanou za pět nebo je táta doma seřve?
Abych neskončila úplně pesimisticky a naštvaně: díky bohu v diskuzi promluvili i kolegové, kteří svému řemeslu evidentně rozumějí a dělají ho i podle toho, že už je 21. století. Děkuju za ně! A přeju nám všem, aby už brzo ta druhá skupina výrazně převyšovala skupinu první.
